"Báseň pojednává o K. H. Máchovi, který autorovi posloužil jako nepřímé pojmenování životní pouti, která je nejistá („Nakonec je vše jinak“), plná odchodů, zrad („Nevěrná Eleonor“) a končí smrtí.
Vyznění celé básně je značně nostalgické a neutěšitelné. Jít do míst, kde končí pouť nám sice značí dosáhnutí jakéhosi cíle, ale na druhou stranu i konec životního putování, které v této básni působí tajemně, místy až strašidelně. Lůna, hrady, lesy, modravé hory, mohutný poryv větru navozují atmosféru, při které běhá mráz po zádech. Atmosféru, která jakoby předznamenávala smrt.
Báseň je rozdělena do dvou hlavních linií, které jsou nerozlučitelně spjaty. Motiv času a místa jako symbolika lidského života.
Autorovy motivy času (jen jednou, navždy, náhle, nakonec) provázejí celou báseň. Jen jednou znamená, že už se nikdy nic nevrátí, každý okamžik je jedinečný, jehož jakýmsi protipólem je slovo „navždy“.,,Jít,/ Do míst, kde navždy končí pouť“.Ačkoliv by se to dalo interpretovat i jako velmi úzce spolu související pojmy, protože jen jednou jdeme do míst, kde navždy končí pouť.
Motivy místa jsou spjaty s rodnou zemí, kterou opouštíme, což jí nebrání k dalšímu žití, ať už lesů či zrodu nových životů. Možná tím, že zemřeme na zemi uvolňuje místo pro další život.
Je zde cítit především ohromné sepjetí s přírodou a strach z jejího odcizení. Tato básně by se dala interpretovat i z hlediska „ekologického“. Tam, kde byl domov nebo „Pohne tím, co nám patřilo, kraj“ možná symbolizuje zoufalství ze současného lidského chování k přírodě, protože „opustit město“a jen jednou možná spatříme nějaký nezkažený kout země než se ho dotkne lidská ruka. Poslední sloka, kde nám autor klade otázku kdo láme pouta dávného svazku, by se dala chápat jako svazku člověka s přírodou. Tím pádem by odpověď byla jednoznačná, že pouta láme ten, kdo zůstává a zapomíná, že máme žít v souladu s přírodou.
Báseň tedy můžeme interpretovat ze dvou hledisek, ačkoliv každý student může mít odlišný názor a těch hledisek objevíme daleko více. Každopádně dle mé úvahy se báseň dá interpretovat jako zamyšlení nad lidským odchodem ze světa nebo jako lidská ztráta paměti na pouto, které máme s přírodou.
Shrňme to tedy tak, že autor využil Máchova života a jeho cestě po Evropě, po lesích a hradech jako zamyšlení se nad otázkou pomíjivosti lidského života oproti věčnosti země. Ačkoliv věčnost je značně diskutabilní pojem, ale nebudeme zde zacházet do kritických ekologických prognóz, to raději ponecháme odborníkům a především nám lidem. Snad si někdy uvědomíme, že věčnost je možná pouze verbální vyjádření něčeho, co ve skutečnosti neexistuje."