"Úvod – Výchova jako cesta ke stávání se člověkem. Jak ale nalézt tu správnou cestu?
Položme si otázku, jakou roli hraje výchova v současném životním světě člověka, na jedné straně, a
na straně druhé, jakou roli hraje v strukturálních oblastech (tím mám na mysli do značné míry
odcizený, někdo by řekl zkorumpovaný, byrokratický systém správy a ekonomických struktur),
které určují budoucí směřování dalšího vývoje této společnosti? Tím chci hned zpočátku naznačit,
že naše individuální a snad i do značné míry sdílená představa o tom, co je výchova, jaké výchovněvzdělávací
metody či postupy použít, a konečně i představa o samotných cílech výchovy mohou být
jen obtížně realizovány v celé své úplnosti. Jinak řečeno, žijeme současně ve dvou světech:
v soukromém světě rodiny, blízkých přátel, známých, a snad sem patří i část světa kulturního, ale
též ve světě administrativně hospodářského systému. Mezi těmito světy, zdá se, vzniká narůstající
propast, kterou lze vysvětlit psychologicky a sociologicky, ale kterou je současně velmi obtížné
podchytit v technicko právním smyslu.
Mnozí analytici dnes tak zcela oprávněně argumentují, že v jedné rovině se tyto dva světy od sebe
čím dál více vzdalují – jakoby svět systému žil svým vlastním životem, avšak v rovině
celospolečenské se jeví tendence systému ke kolonizaci světa člověka. To se projevuje například
v působení masové kultury, ideologii konzumu nebo v ekonomických imperativech, které čím dál
víc omezují cestu k autentické seberealizaci člověka, či přímo jeví tendenci atomizovat životní svět
člověka. Jinak řečeno, tyto tendence vedou k izolaci individuálních osudů, upírají souvislosti mezi
těmito osudy a odosobněným systémem, a tím fakticky přenášejí vinu za existenční úzkost na oběti
samotné. A nic na tom nemění to, že tento systém nazýváme demokratickým. Jean Francois
Lyotard, francouzský filozof a sociolog tuto tendenci vyjádřil slovy: „Hra, kterou tento systém
hraje, obnáší určitou míru teroru: Přizpůsob se, nebo zahyneš!“1 Problém naší společnosti se dá
vyjádřit i tak, že lze hypoteticky argumentovat, že současné světové či globální elity, včetně té naší
české jsou již sami odcizeny od životního světa člověka, vtaženy tak říkajíc do světa systému, a
jednají tomu odpovídajícím způsobem. V této souvislosti se již na počátku minulého století zamýšlí
americký filosof a pedagog nad rolí, kterou lze připsat potencionální výchovné funkci demokracie,
a dospěl k závěru, že demokracie tuto funkci nemá. Demokracii definuje jako specifickou strukturu,
která má, v porovnání s jinými politickými uspořádáními, potenciálně větší šanci pro vytváření
příznivých objektivních podmínek v oblasti veřejného zájmu, tedy podmínek pro příznivý
společenský rozvoj. Problém je v tom, že tento demokratický systém je spravován lidmi ne
nezbytně osobnostně, morálně a společensky vyspělými. A to je právě zadání pro výchovu –
vychovávat jedince v těchto oblastech vyspělé. To, co jsem v tomto úvodním odstavci naznačil,
může znít pesimisticky. Buďme však optimisté v tom smyslu, že systematická výchovná praxe je
schopna vychovávat budoucí generace k tomu, aby jako vyspělí lidé na důležitých společenských
postech byli schopni se postavit k otázkám kladeným výše zmíněným rozporem mezi zájmy
životního světa člověka a zájmy administrativně-hospodářského systému zodpovědně, v plném
významu toho slova."