1.	FILOSOFICKÁ ANTROPOLOGIE

2.	STAROVĚK TERTULLIAN(150–220)

3.	CÍRKEVNÍ OTCOVÉ, TRINITÁRNÍ A CHRISTOLOGICKÁ PROBLEMATIKA, BOETHIOVA DEFINICE

OSOBY.

4.	BOETHIUS (480-525)

"IMANUEL KANT (1724-1804)
 Kritika čistého rozumu - Kant vychází z definice osoby lockovské tradice. Comuhu vědět? Co mám činit? V co mohu věřit?
 Četl Huma – vedl ho ke skepticismu
 Identita osoby je nesporně faktem pro vědomí sebe.
 Ale není také „objektivní“, tj. dána pro pozorovatele.
 Vyvozovat z identity Já jakožto vědomí identitu něčeho substanciálního a tím osobní charakter Já je chybný závěr či – podle Kanta – PARALOGISMUS.
 Dle Kanta musíme mít rozum:
- čistý rozum – vztahuje se k sobě samotnému
- praktický rozum – získává vědění o sobě mimo sebe
 Kant jako jediný spojuje pojem OSOBY s PRAKTICKOU SVOBODOU.
 ,,To, co je si vědomo NUMERICKÉ IDENTITY sebe sama v různých časech je OSOBOU.´´
 Identita, která je nutně spojována s mým vědomím, proto není spojená s Pepovým vědomím -> s vnějším názorem mého subjektu
 My sami nemůžeme ze svého vědomí soudit, jestli jsme jako duše trvalá či ne -> ke svému identickému já totiž počítáme jen to, o čem jsme si vědomí
 Osobnost -> svoboda + nezávislost na mechanismu celé přírody + podléhá praktickým zákonům -> mravní zákon je svatý (neporušitelný) -> rozumová přirozenost - sama o sobě jako účel
 Děti si uvědomují své já, ale dlouho o sobě mluví ve 3.osobě

SOUČASNÁ FILOSOFIE
Od 19.století – now.
o 2 nejslavnější proudy – personalismus (hlavní pojem v analýze osoby je VZTAH) + analytická filosofie (důraz na osobu jako to TĚLESNĚ DUCHOVNÍ INDIVIDUUM, filosofie jazyka) – obě navazují na tradici a kriticky se s ní vyrovnávají

MAX SCHELER (1874-1928)
Formalismus v etice a materiál.
 Jeho pojetí osoby nesmí výsledně vycházet z rozumovosti, jinak se osoba stane pouhým ,,nositelem něčeho´´ - tím se pomíjí aspekt individuality
 Vychází z Kanta, zabývá se fenomenologií a filosof.antropologií
 Chce chápat podstatu osoby jako radikálně apriorní
 Vykonavatel aktů -> osoba je jednota ve výkonu aktů a ne jednota, reprezentuje nějaký předmět - > KONKRETIZACE – tu konkr.lze postihnout v prožívání nikdy v distancov.pozorování
 ! být osobou znamená být před všemi formami zpředmětnění
 ! každá osoba má svůj vlastní, jednotný svět
 Osoba je podle Schelera vrcholný pól jednoty, který soustřeďuje rozmanité akty
 Formální etika nazývá osobu – rozumovou osobou
 Osoba nesmí být nikdy myšlena jako věc nebo substance, která by měla nějaké schopnosti a síly
 Lidé se nemohou jen ve svém osobním bytí ničím odlišovat -> individuál.osoba
 Esenciální definice -> osoba je konkrétní bytostná jednota v bytí aktů různé povahy, která je sama o sobě dřívější než všechny bytostné odlišnosti aktů -> hlavní rozdílnost vnější a vnitřní vnímání
 Bytí osoby zakládá všechny bytostně rozdílné akty
 V každém konkrétním aktu je celá osoba
 Každý akt (činnost) obsahuje esence aktu -> vnitřní – vnímání, tělesné, vnější – vědomí, milování
 Osoba proniká akt svou svérázností.
 Akt není nikdy předmětem, ani tedy osoba žijící ve výkonu svých aktů
 Když říkáme já se vnímám – já je forma oslovení – se – jestli se vnímám vnitřně nebo vnějšně
 Ona skutečnost Boha se zakládá jedině na možném pozitivním zjevení Boha v konkrétní osobě
MARTIN BUBER (1878-1965)
o vztah je z hlediska osoby tou nejdůležitější kategorií
o být osobou znamená: být ve vztahu
o podle Burbera činí člověka osobou dovršené vztahovost
o individualita se objevuje tím, že se odlišuje od jiných individualit + osoba se vyjadřuje vztahem-> vztah s TY
o osoba říká já jsem, individualita říká já jsem taková maková - > individualita si libuje v bytí, které si vytvořila
o osoba je nějaká o sobě jsoucí skutečnost
o pro osobu je určující to, že se vztahuje k jiné osobě
o podle něj je život vždy setkáváním, které se děje mezi 2 slovy (v motu já-ty, já-on
o osoba vzniká v motu já-ty – skrze ty
o v já –ty se děje i vztah k Bohu – dialog
o já-ono – monologický vztah, já se setkává s představou protějšku -> nakládá s ním jako s předmětem -> ty jsou pak ku prospěchu
• jako první, kdo přišel s tím, že v osobě je vztah, přišel Johann G. Fichte
personalismus: směr, kde se filosofové zabývají hlavně tím, že člověk je osoba

EMANUEL LEVINAS
o osoba -> z lat.PERSONA (ty masky) -> jsme nositeli sociálních rolí
o jedná část je osoba, druhá tvář
o Formy vědění a vzdělání (1925) – člověka charakterizuje schopnost vnímat zvláštní zákonitost hodnot, které získává vzděláním -> lids.duch je veden hodnotami své kultury
o Kritika akademické filosofie
o Snaha o empirické vědy…
o Založil filosof.antropologie




ROMANO GUARDINI
o osoba je věc mezi jinými věcmi
o existují i individuality, které nejsou osobami, ale k osobě patří být individuální (to tvrdil už Tertullian a hlavně Boethius)
o individualita náš odlišuje (odděluje) od všech ostatních bytostí (všichni potřebujeme jíst, pít apod., ale každý jsme jiný)
o k osobě patří být útvarem (formou), individualita a osobnost
 osobností je nějaké individuum vymezené duchem (má nějaký duchovní život) → člověk si uvědomuje sám sebe
 osobnost
o každá osoba je postavená proti všem ostatním – stojí proti světu jako nějaké já – já je povinováno zvláštním smyslem, který v sobě má (smysluplnost) → být smysluplný znamená mít nějaký cíl a schopnost tohoto dosáhnout cíle
o vést smysluplný život znamená vědět, čeho chci dosáhnout a mít nějaké (podle mě) adekvátní prostředky k jeho dosažení
o osoba je něco, co existuje samo o sobě a co vládne sama sebou – svoboda
o sebeúčelnost: žádná osoba nemůže být pro druhou pouhým prostředkem
o osoba je něco neuchopitelného
o člověk jako osoba nemůže být bez osobních vztahů → tedy bez jiných osob
o stejně tak člověk nemůže existovat bez boha (bez vztahu k bohu)
 jsme bohem stvořeni (uvedeni do bytí)
 od boha máme dán smysl existence
 člověk jako osoba může existovat jedině ve vztahu k bohu: kauzální vztahy
o jedinečnost
• ve 20. stol.: dva významné proudy: fenomenologie a analytická filosofie (filosofie jazyka): problémy se mají řešit analýzou jazyka → ne tedy analýzou subjektivních vztahů našeho vědomí (jako fenomenologie), ale analýzou něčeho objektivního → Peter Strawson: východiskem jeho uvažování je přirozený jazyk
o každý člověk rozlišuje mezi tím, co patří k jemu samému (k tomu patří i stavy) a tím, co k němu nepatří → co není jeho stavem
o ve 20. stol.: snaha vypořádat se s novověkou definicí osoby (že osoba není tělesnost)
 Descartes rozlišil dvě substance (myslící a rozlehlá ) – my jsme podle něj jejich zvláštním spojením, všechno zpochybňoval → jakmile zpochybnil úplně všechno, co šlo, zbylo mu jen Myslím, tedy jsem. – ale tělo zpochybněné bylo (o tom lze pochybovat) → no ale Strawson tělo nezpochybnil už
o všichni si připisujeme nějaké duševní (mentální) vlastnosti, ale taky si připisujeme vlastnosti, které ale můžeme stejně tak připisovat i jiným materiálním věcem (kde jsem, jak jsem vysoká apod.) → připisujeme si dva druhy vlastností: vitální (pocity, vůli, dojmy) a materiální
o my sami ale nejsme jen materiální bytosti, ale máme i vědomí (pocity myšlenky) → obojí pak náleží témuž
o tím ale, že si připisujeme nějaké predikáty (mentální a tělesné) ale ještě nezdůvodňujeme existenci pojmu já, sebe sama apod.
o abychom sami sobě mohli něco připsat, musíme současně uznat druhé jako tytéž (subjekty, které si také připisují nějaké vlastnosti)
o význam věty je dán pravdivostními podmínkami: větě rozumím v případě, když znám pravdivostní podmínky → tedy když vím, zda je věta pravdivá (př.: pokud někdo řekne, že pod podlahou je poklad, tak pokud tomu ostatní správně porozumí, tak začnou kopat, pokud nic nezačnou dělat, tak jí správně neporozuměli)
o připisovat vlastnosti znamená někoho identifikovat (toho, komu připisujeme)
 když někoho identifikujeme, tak ho poznáváme jako tak a tak určitého → tím ho rozlišujeme od ostatních věcí
o neexistuje privátní jazyk (jazyk, který by byl jen můj) – smyslem jazyka je komunikace → je to něco, co je sdíleno
 odmítnutí solipsismu: solipsista je ten, kdo si myslí, že existuje nejvýše on sám (solusupse) – vyplývá to ze společného jazyka
o abychom mohli něco připisovat, je třeba mít nejdřív pojem osoby → ten je primární
o individuální vědomí: něco, co je bezprostředně přítomno jen nám
 pokud má smysl uvažovat o individuálním vědomí zesnulého → individualita zesnulé duše závisí na individualitě osoby
 individuální vědomí má smysl jen tehdy, když je právo individuality bráno z pozemského života → že jsme takoví, jací jsme
 Platón říká, že lidská duše svou podstatou patří do světa idejí a že za trest padá na zem → po smrti se zas vrací do světa idejí
 Strawson říká, že pokud po nás po smrti něco zůstává, tak jen proto, že to vychází z naší individuální pozemské osoby → protiklad Platóna (ten říká, že duše je individuum nezávislé na těle)
o pojem osoby: něco, co myslíme (nám všem společný) x osoba: já, ty, ona
 pod pojem osoby spadají nějaká individua → všechna konkrétní reálná → těmto individuím můžeme připisovat nějaké predikáty
o pojem osoby je primární → má přednost před pojmy individuálního vědomí, individuálního lidského těla apod.
o to, že jsme sociální bytosti (a žijeme v kontaktu s jinými lidmi) → to je podmínkou existence pojmu individuální osoby (to, že jsme součástí nějakého společenství → v rámci tohoto společenství si uvědomuji, čím jsem)

PETER F.STRAWSON (1919-2006)
o analytik přirozeného jazyka
o v řeči rozlišujeme mezi námi samotnými a okolím
o tím, že se označíme za osobu, uznáváme, že ti druzí jsou vnímajícími subjekty
o ! pojem osoby je prvotní pojem -> dřívější než jazykový úzus – užití predikátů
o -> osoba znamená individuální já, které nabývá své individuality, bytostně ze spojení vědomí s tělem"