1.

Úvod

2.	Základní teze

3.	Postmoderna, moderna a věda

4.	Postmoderna a společenská moderna

5.	Postmoderní pluralita

6.

Závěr

" Postmoderna není, jak by se mohlo zdát, překonáním moderny, není trans-, či anti-modernou, ale je spíše naplněním moderny 20. století . V postmoderně se naplňuje sama moderna v celé její šíři skutečnosti. Postmoderna je vlastně radikální moderna . Žijeme-li tedy v postmoderně, znamená to, že žijeme v moderně, ale postmoderně. Moderna je možná potud, pokud uskutečňujeme něco postmoderního. To je ovšem jiná moderna, to je moderna 20. století. Naše postmoderna se vymezuje proti moderně jiné. Proti moderně ve smyslu novověku, která byla posedlá sny o jednotě, o konceptu mathesis universalis, o filosofiích světových dějin, o globálních rozvrzích sociálních utopií. Postmodernita se staví proti těmto totalitárním jednotám, protože ty se nikdy nemohou uskutečnit jinak než totalitně. Zde je postmoderna přísně post – moderní, po – novověká.
Postmoderna ale opouští i modernismus 20. století v tom smyslu, že nechává za sebou její tendence překonávání, stupňování a inovací, což jsou pozůstatky novověké moderny. Podle ní je třeba starou tradici překonat a odvrhnout. Tím by se ale i moderna 20. století stala tradicí a my bychom ji museli zavrhnout. Postmoderna je však připravena moderní tradici přijmout, jen tak je možná postmoderna bez příměsí novověké moderny.
Postmoderní pluralita je spojena nejen s větší svobodou, ale s o to větší zodpovědností. Vidí váhu problémů praktického i teoretického rázu ostřeji a má tedy etický základ. S pluralitou musí zacházet obezřetněji, aby neupadla v laciný relativismus, a musí žádat i etiku nového typu, protože s novými problémy přicházejí i nová řešení.

Postmoderna, moderna a věda
Jak už jsme řekli, postmoderna je naplněním moderny. V postmoderně se široce a každodenně naplňují specifické inovace moderny 20. století. To co bylo v moderně možné jen v omezených případech speciálních věd, v postmoderně se uskutečňuje v rámci všedního dne. Už moderní vědci zjistili, že ke všemu jako celku není přístup. Einsteinova teorie relativity zrušila pojem celku jako vědecky použitelné hledisko, kdy existuje pouze mnohost samostatných systémů s vlastním časem . Heisenberg v teorii neurčitosti ukázal, že neexistuje úplná transparence celku ani v jednotlivých vědeckých systémech . Gödelova věta o neúplnosti říká, že každý dostačující a bezrozporný formální systém prezentace elementární teorie čísel je neúplný a že svými vlastními prostředky není s to dokázat svou vlastní bezrozpornost . Tím byly vyvráceny aspirace na methesis universalis. Dokonce ani matematika nedává možnost jednotné axiomatické teorie, která by byla schopna řešit všechny matematické problémy. Celek sám o sobě je neuchopitelný, poznání jako takové není neomezené.
Sama věda tedy přišla na to, že její nároky na absolutní vědění se redukují na poznání omezených jednotlivých systémů s omezenou dokazatelností. V této situaci je absolutnost jen ideou, nic nemá poslední základ. To je i základní situace postmoderny. Moderní racionalita se proměnila v postmoderní právě díky vlastním objevům vědecké racionality. Postmoderna vyrostla z vědecké moderny 20. století v rozchodu s celkem. Skutečnost je postmoderní. Není jednotná, homogenní, harmonická, ale rozdílně strukturovaná, heterogenní, dramatická. Postmoderní pohled na svět pronikl do vědeckého vědomí. Tam nyní vládne pluralita. Vědecká perspektiva světa už není jediná, postmoderna umožnila legitimitu jiných forem vědění a poznání. Věda zrušila svou vlastní totalitu ze sebe sama. Tato změna neproběhla z vnějšku, ale zevnitř. Moderní vědci přišli na to, že nárok na absolutno moderní vědy není možný."

Práce obsahuje citace z díla W. Welsche.
Univerzita Jana Evanglisty Purkyně v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta.