1.	Lidská agresivita a společnost, proč a jak

2.	Agrese jako psychologická emoční reakce

2.1	Psychoanalytický přístup (agrese jako pud)

2.2	Biologický přístup (biologické faktory ovlivňující agresivní chování)

2.3	Behaviorálně-kognitivní přístup (agrese jako naučená odpověď)

3.

Shrnutí

4.

Závěry

"2)Biologický přístup (biologické faktory ovlivňující agresivní chování)
Výzkumy biologické podmíněnosti agresivního chování u zvířat prokázaly existenci mozkových center, jejichž stimulace vyvolává agresivní chování. Tato centra jsou lokalizována v hypothalamu. V jedné studii byla laboratorní krysa, která nikdy nezabila myš a ani neviděla jinou krysu zabít myš, stimulována v určitých oblastech hypothalamu během toho, co byla umístěna ve společné kleci s myší. Tato krysa se před stimulací chovala k myši mírumilovně, avšak v okamžiku, kdy byla stimulována, se vhrla na myš a zabila ji přesně stejným způsobem jako divoká krysa. Tyto výzkumy prokázali dědičné dispozice k agresivitě, a také určité geneticky zakódované vzorce agresivního chování. U vyšších živočichů jsou však tyto instinkty pod kontrolou korových mozkových center, které jsou značnou měrou formovány prostředím. U lidí byla zjištěna určitá souvislost mezi mírou agresivního chování a hladinou testosteronu v krvi. Což by mohlo vysvětlovat obecně vyšší výskyt agresivního chování u mužů. Ze zoologických výzkumů vyplývá, že existují různé speciální a dosti rozdílné kategorie agresivního chování. “Můžeme rozlišit nejméně sedm kategorií: ochrana a dobytí teritoria, prosazování dominantního postavení v rámci organizované skupiny, sexuální agresivita, projevy nepřátelství při odstavování mláďat, agrese proti kořisti, obranná agrese proti dravcům, moralistická agrese k upevnění společenských pravidel”
3)Behaviorálně-kognitivní přístup (agrese jako naučená odpověď).
Teorie sociálního učení vychází z behavioristického výzkumu učení u zvířat, ale zabývá se sociálními interakcemi lidí. Určité sociální chování může být odměněno a jiné naopak trestáno, lidé si nakonec vybírají úspěšnější vzorec chování. Na rozdíl od striktního behaviorismu ase zde zdůrazňuje význam kognitivních procesů a zástupného učení. Lidé si jsou schopni, díky svým kognitivním procesům, představit případné důsledky svých činů, což ovlivňuje jejich rozhodování. Stejně tak mají lidé schopnost učit se pomocí sledování chování druhých lidí. Stoupenci teorie sociálního učení odmítají koncepci agrese jako vrozeného pudu či geneticky zakotveného instinktu. A zastávají názor, že agrese je sociálně naučené chování, které, stejně jako každé jiné chování, se bude vyskytovat tím pravděpodobněji, čím častěji bude posilována. Dle této teorie je následkem frustrace nepříjemná, předem nedeterminovaná, emoce. Odpověď na tuto emoci může být agrese, ale i nějaké jiné chování (např. depresivní nálada). Frustrace bude vyvolávat agresi u jedinců, kteří se naučili, že agrese je nejúspěšnější odpověď na frustrující chování. Výzkumy vědců, zastávajících teorii sociálního učení, přinesly celou řadu zajímavých poznatků, osvětlujících povahu agresivního chování, jako například důkazy, že agresivní chování se lze naučit imitací, že agresivita je citlivá vůči pozitivnímu posilování. Mezi zajímavé objevy patří také vyvrácení pudové teorie agresivity, v rozsáhlé sérii 28 studií autorů, kteří se zabývali problematikou agrese a katarze."