1.	Přirozený stav

2.

Člověk

3.	Činnost duše

4.

Nerovnost

5.	Od přirozeného stavu ke stavu současnému

6.	Pocit lásky

7.	Zábava jako první krok k nerovnosti lidí

8.	Stav podřízenosti a nadřízenosti

9.	Nepřirozenost a nerovnost

"Rousseau se ve svém díle nesnaží idealizovat čistý přirozený stav. Naopak jako příznivý označuje primitivní společenský řád, který se z předchozího vyvinul. Tento stav se vyznačuje prvními náznaky osobního vlastnictví, stále ještě bez dělby práce. Tento primitivní řád lze podle něj najít i v současnosti u některých afrických a jihoamerických kmenů. Ve svém díle se Rousseau pokouší nalézt původ nerovnosti mezi lidmi a nástup nového druhu rovnosti.
Jean – Jacques představuje člověka jako tvora, který má o člověku samotném nejmenší znalost. Na rozdíl od zvířat má ale největší pravděpodobnost poznat svůj přirozený stav. Zvířata totiž, jako tvorové kteří nemají osvětu a svobodu, nemají k poznání přístup ani možnost seznámit se se svými kořeny. Vysvětluje, že bez znalosti člověka samého nelze nalézt původ nerovnosti mezi lidmi. Pokrokem se odlučuje od primitivního stavu, který ale sám o sobě není primitivním, ale přirozeným. Lidský tvor se svým vývojem vzdaluje od své přirozenosti a dostává se do rozporu s vášní a vlastním rozumem. Současného člověka známe jako tvora, který se sám vytvořil.
Činnost duše je rozdělena na dvě strany. První, která nás nutí zajímat se o svůj vlastní blahobyt a zachování. Druhou, která vytváří přirozený odpor, když vidíme hynout a trpět jiné tvory, ale i tvory sobě podobné.
Sám autor pohlíží na nerovnost z různých stran: „Rozeznávám u lidstva dva druhy nerovnosti: jednu nazývám přirozenou nebo tělesnou, protože je vytvořena přírodou a spočívá v rozdílnosti věku, zdraví, tělesných sil a vlastností ducha i duše. Druhou můžeme nazvat nerovností mravní nebo politickou, protože závisí na jakési úmluvě a je podložena nebo alespoň schválena souhlasem lidí. Tato se skládá z různých výsad, z nichž někteří těží na újmu druhých tím, že jsou bohatší, uctívanější, mocnější než oni, nebo je dokonce nutí k poslušnosti.“ Podle Rousseaua nelze mezi těmito dvěma nerovnostmi vidět nějakou spojitost. Společně s tímto rozdělením si pokládá otázku, zda ti, co poroučí a vedou, mají skutečně větší cenu než ti, co poslouchají.
Většina z nás nemá podle Rousseaua žádnou představu o existenci přirozeného stavu, i když podle náboženských knih se první člověk v tomto přirozeném stavu nacházel. Náboženství tedy, jako jedno z mála, zná původní stav člověka „nutí nás věřit, že lidé jsou nerovní proto, že tomu tak chtěl sám bůh, když vymanil lidi z přírodního stavu hned po jejich stvoření.“
Člověk se v současnosti vědomě staví proti zákonům přírody, která uchovává silné a slabé nechává zahynout. „Příroda nakládá s lidmi stejně jako nakládal zákon ve Spartě s dětmi občanů: ty, kteří jsou dobré tělesné soustavy, učiní silnými a mohutnými a všechny ostatní nechá zahynout. Tím se liší od naší společnosti.“

Jedná se o seminární práci do předmětu úvod do filosofie diskurzu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.