1.

Úvod

2.	Vzdělávání dětí a mládeže s handicapem

2.1.	Přístup ke vzdělání mládeže se zdravotním postižením

2.2.	Vzdělávání dětí a mládeže s handicapem

2.3.	Praktická profesní příprava

3.	Uplatnění lidí se zdravotním handicapem na trhu práce

3.1.	Zaměstnanost osob se ZPS

3.2.	Motivace zaměstnanců a zaměstnavatelů

4.	Nestátní neziskové organizace

4.1.	Sdružení zdravotně postižených

4.2.	Federace rodičů a přátel sluchově postižených

5.

Závěr

5.1.	Doporučení

"Vzdělávání dětí a mládeže s handicapem

Rozlišovat mezi pojmenováním zdravotně postižený člověk nebo člověk se zdravotním postižením, by se mohlo zdá nepodstatným, ale opak je pravdou.
Řekne-li se zdravotně postižený člověk, je to jako bychom celou osobnost člověka vnímali prostřednictvím jeho postižení. Řekne-li se naopak člověk se zdravotním postižením, pak vnímáme člověka jako osobu, které je potřeba vyjít vstříc v jejích specifických potřebách, ale která je jinak zcela rovna ostatním členům společnosti.

Přístup ke vzdělání mládeže se zdravotním postižením

V posledních letech nastal posun ve formálním i právním chápání handicapu dětí a mládeže se zdravotním znevýhodněním, který znamená změnu koncepce jejich vzdělávání.
Do roku 1990 probíhalo vzdělávání dětí a mládeže se zdravotním postižením z velké části ve speciálních školách, tedy v podmínkách téměř úplné segregace. Jednalo se především o školy internátního charakteru, do kterých děti dojížděly na týden nebo jinak specifické období a kde byly vychovávány již od mateřské školky.
Segregace byla natolik velká, že běžní lidé někdy nevěděli, že
u nás takové děti, mládež i dospělí žijí.
Do ústavů byli umísťování i děti, které by při přesnější diagnostice a lepším vedení mohly absolvovat některý z běžných typů škol. Nejslabším článkem vzdělávacího systému bylo především střední školství, charakterizované nízkým počtem vhodných učebních oborů.
Po roce 1990 lze v systému vzdělávání zaznamenat opačné trendy. Je rozšiřován počet speciálních škol a vzrůstá integrace dětí."