1.

Úvod

2.	Nietzscheho názory

3.	Charakteristika Friedricha Nietzscheho

4.	Víra v Boha

5.	Období po Ježíšově smrti

6.

Renesance

7.	Pohled na ženy

8.	Shrnutí a zhodnocení

"To, co následovalo po Ježíšově smrti označoval Nietzsche jako „zlé poselství“ (Nietzsche, 2001, str. 57). Především poselství Pavlovo, kterému se později dostalo velké pozornosti, má Nietzsche zřejmě za to nejhorší, co se mohlo křesťanskému náboženství a celému západnímu světu přihodit. To, co ve velkém započal Mojžíš, Pavel dokonal. Vše pozitivní, radostné, vlastní životu bylo popřeno a vystřídáno strachem z pojmů onen svět, poslední soud, nesmrtelnost,… Pojmů, které ještě prohloubily kněžskou moc a učinili je tím nejdůležitějším v lidském životě. To vše jen za jedním účelem – pro touhu po moci. Po moci ne stát se dokonalejším, ale po moci ovládat… Nemůžeme se pak divit tomu, že se Nietzsche po pochopení zmíněných souvislostí odklonil od křesťanství a začal jej veřejně kritizovat. Že volal po přehodnocení hodnot.

IV.
Je typické, že byla Nietzschemu sympatická doba renesance (mimochodem období, kdy se více začalo mluvit o hermetismu). Doba, kdy vzdělaní měli odvahu částečně se odklonit od dogmatického myšlení. Doba, která dávala naději cestě k nadčlověku. Kněžská moc dostávala jednu ránu za druhou a pak přišlo spasení (bohužel křesťanství) ve formě drobnějšího ústupku – protestantství. Zase tu zabodoval systém tvoření stád a naděje v pokrok byla z ničeho nic smazána. Je tak pochopitelné, že tuto jen zdánlivou reformaci nepovažoval Nietzsche za pozitivní, ale spíše za zhoršení už tak špatné situace ve společnosti.

V.
Významnou myšlenkou knihy je i pohled na ženy. Dnes již klasickou poznámkou velké spousty učebnic pojednávajících o Nietzschem je to, že byl nepřítelem žen. Z antikrista je ovšem patrné, že je to tvrzení značně zjednodušující a krátkozraké. Nevyznívá mi nepřátelsky poukazování na to, jak Bible špiní ženy a nejedná s nimi s náležitou úctou. Natož když tyto myšlenky podpoří Nietzsche citacemi z Manuova zákoníku a zdůrazňuje to, s jakou úctou, láskou a důvěrou se v něm mluví o ženách, plození a manželství (Nietzsche, 2001, str. 90). To, že Nietzsche mluví o ženách jako o stvořeních, která ovládá především cit, přece není nic urážlivého. A ironický drsný styl je Nietzschemu vlastní. Neměl důvod jej měnit jen proto, že psal o ženách. Není ani tak důležité, jak je něco řečeno, ale spíše to, co je řečeno. To, že nemá rád Nietzsche emancipaci nás přece také nemůže urážet vzhledem k době, ve které žil. Je to celkem běžný názor této doby. A také velmi pochopitelné je Nietzscheho rozezlení nad Biblí, která k ženskému tématu přistupuje jako k něčemu nečistému. To, že tento přístup napadal veřejně, pak popírá vše, co se nám dnes snaží namluvit autoři učebnic, kteří chtějí lehce zaškatulkovat a ne těžce chápat.

VI.
Mohlo by se zdát, že Nietzsche brojil proti všemu náboženství, ale není to tak. Víru v bohy pokládal za samozřejmou součást lidského života. Víra v silné bohy podporující lidský život se vším pozitivním a vedoucím k vývoji byla pro něj naprosto nepostradatelná. Byla přirozenou cestou. Skvělým příkladem toho je buddhismus, který bral relativně na milost. Buddhismus byl pro něj dalším stupněm náboženství následujícím po víře v konkrétní bohy. Z náboženství se tak stávala filozofie podporující další rozvoj duchovního člověka. Tato cesta byla jednou z těch, které vedli k prohlášení, že: „Bůh je mrtev.“ a k nadčlověku. Další cestu ukázal už Ježíš, který rozdíl mezi bohem a člověkem zrušil, a tak ho vlastně zabil."