1.

Předmluva

2.	J. J. Rousseau

2.1.	Život a dílo

2.2.	Pedagogický odkaz

3.	Emil, čili o výchově

3.1.	První kniha

3.2.	Druhá kniha

3.3.	Třetí kniha

3.4.	Čtvrtá kniha

3.5.	Pátá kniha

3.6.	Rousseauův dovětek – promluva přímo k Emilovi

4.	Zhodnocení přínosu autora pro rozvoj pedagogiky

"2.2 PEDAGOGICKÝ ODKAZ
Rousseau byl jak již jsme řekli velkým intelektuálem. Zabýval se mnoha obory, ale těmi hlavními byla dozajista filozofie a pedagogika. Tomu, co dokázal v pedagogice, bych se zde chtěl věnovat.
Sedmnácté století dalo světu Komenského, osmnácte Rousseaua. I když se Rousseau s prací Komenského nikdy přímo nepotkal, jsou si výchovné teorie obou dvou v mnohém podobné. Je zde dáván důraz na soulad výchovy s přírodou, kritizují výchovný formalizmus, požadují humanizaci školství a ideál lidskosti jako hlavní úlohy výchovy. Některé Rousseauovy myšlenky o výchově nacházíme už v jeho dvou „Rozpravách“ (viz výše kap. 2.1). Systematicky však svoje názory na výchovu Rousseau rozpracovává až ve svém díle „Emil čili O výchově”.

Román „Emil” by se dal porovnávat s Komenského „Velkou Didaktikou“. Vydání „Emila“ vytvořilo Rousseauův kult, vyvolalo vlnu obrovského čtenářského zájmu a obdivu, ale současně i vlnu odporu ze strany církve a vlády. Rousseauova teorie přirozené výchovy si záhy získala celoevropský ohlas. „Matky se vraceli ke svým dětem. Rodiny utvářely prostředí podle zásad přirozené a svobodné výchovy. Ruská carevna Kateřina II. zakázala tělesné tresty na školách.“ ( Cach, J., 1967) V mnohém je však jeho myšlenka přirozené výchovy podnětná dodnes.
Emil však není pouze o výchově, najdeme zde současně i náboženské, filozofické a politicko-společenské názory J. J. Rousseaua. Své výchovné principy demonstruje Rousseau na výchově fiktivního hocha, Emila. Rousseau se nepovažoval za hodného, pro něj velmi významného postavení, vychovatele, proto formuloval své názory v podobě spisu a vymyslel si Emila, aby jej mohl jakoby vychovat od narození až do dospělosti. Emil má být podle něj obyčejným, od ostatních dětí se nijak neodlišujícím, dítětem. Rousseau jej ale chce vychovat tak, aby se od těch obyčejných dětí nakonec zásadně lišil. Pouze předpokládal, že jeho Emil bude mít věk, zdraví, vědomosti a všechny schopnosti k tomu, aby mohl dále rozvíjet jeho výchovu. (J. J. Rousseau, 1762)

Kniha je rozdělená do čtyř částí, knih. Každá je věnovaná jednomu období Emilova života. První kniha je věnována nejmladšímu období Emilova života, a to od narození, do chvíle, kdy začne mluvit, Rousseau to stanovil na věk 0-2 roky. Druhá kniha zahrnuje období do 12 let, třetí od 12 do 15 a čtvrtá od 15 do dospělosti, tedy k sňatku. V poslední části, páté knize, se Rousseau věnuje výchově Žofie, Emilovy budoucí manželky. Takto pak na cestě životem Emila popisuje Rousseau své názory. Čteme-li „Emila“ poznáváme, že Rousseau povyšuje „přirozenost“ na základní princip, jediné pravidlo a jedinou normu, kterou se má výchova řídit. Příroda už v dítěti nastavila a naznačila všechno. Je na vychovávateli, jak moc se tyto přirozené vlohy rozvinou. Rousseau tvrdí: „Jediným zákonem je zákon přírody a jedinou normou jeho dodržovaní.“ Vychovávatel má být jen vykonavatelem vůle přírody a svým působením má rozvinout pouze to, co příroda už sama připravila. Na výchově se podle Rousseaua spolupodílejí tři formotvorní činitelé: příroda, lidé a věci. Příroda formuje vnitřní rozvoj našich schopností a orgánů, v používání schopností a orgánů nás učí lidé a vlastní zkušenosti o předmětech získáváme působením (J. J. Rousseau, 1762). Příroda představuje činitel nadřazený. Základními metodami Rousseauovy pedagogiky je metoda správně upravené svobody a metoda přirozených následků, které spolu s pozitivním příkladem mají vést k jedinému cíli, k výchově člověka. Člověka, který dokáže žit plným životem a který bude na svém místě v jakémkoliv stavu, či zaměstnaní. Rousseauova výchova se soustřeďuje nejdříve na rozvoj smyslů, tyto se pak stávají základem dalšího rozvoje, rozvoje citového, mravního a rozumového. Za nejdůležitější v oblasti rozumové výchovy nepovažuje Rousseau ani tak množství vědomostí, jako spíše formování zdravého úsudku. Ve všem se má však zohledňovat dětský věk. Jestliže si pak dítě osvojilo všechno potřebné, je-li ctnostné a má zdravý úsudek, je připravené aby si osvojilo poslední, nejvyšší článek své výchovy – víru."

Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné kultury.