1.

Úvod

2.	Vývoj PSOE v letech 1879-1939

3.	Frankova éra

4.	Proces konsolidace

5.	Období vlády

6.	Parlamentní volby 2004

7.	Současná politika strany

8.

Závěr

"4. Proces konsolidace
Reformní gonzálesovo křídlo se v roce 1975 zasloužilo o vznik Platformy demokratické konvergence jakožto jednoho z hlavních opozičních hnutí. PSOE ale velmi dlouho trvalo přeměnit se z ideologické strany na stranu univerzální (catch-all), což dokládá XXVII. sjezd strany v roce 1977, kdy se strana definovala jako třídní a marxisticky orientovaná, s „přechodným programem“ pro navrácení suverenity lidu.
V prvních svobodných volbách v červnu 1977 se PSOE snažila přiblížit k politickému středu a zvolila nevyhraněnou kampaň, což se ukázalo jako dobrá taktika. PSOE skončila na druhém místě za suarézovou Unií demokratického středu (UCD) se ziskem necelých 30%. Po tomto roce však došlo k opětovným velkým ideologickým rozporům mezi ortodoxním a reformním křídlem. Tento vnitrostranický konflikt vyvrcholil v květnu 1979 na XXVIII. sjezdu PSOE, kdy reformní křídlo podalo návrh na vypuštění marxistických myšlenek z charakteru strany. Návrh ale byl nadpoloviční většinou delegátů zamítnut. V reakci na neschválení návrhu odmítl Gonzáles znovu kandidovat na funkci prvního tajemníka. Ortodoxní křídlo ale nebylo schopno zvolit nové vedení, a proto byla na mimořádném sjezdu v září 1979 marxistická ideologie vypuštěna a Gonzáles byl zvolen novým prvním (generálním) tajemníkem strany.
PSOE se tak začala profilovat jako reformní sociálnědemokratická strana působící na středolevé pozici v rámci pravolevého politického spektra. Tento postoj byl mezi liberálně socialistickými stranami západní Evropy vítán, strana získala finanční podporu od obdobně smýšlející německé strany SPD, a stala se přitažlivější pro mladé lidi, kteří nezažili občanskou válku. Na přelomu 70. a 80. let se tak PSOE stala možnou vládní alternativou přijatelnou pro širokou veřejnost.

5. Období vlády
Na začátku 80. let se PSOE ztotožnila se socialistickým heslem „změna a modernizace“, program se zaměřil na dosažení evropské úrovně státní správy a národního důchodu a vytvoření několika desítek tisíc nových pracovních míst. To se projevilo ve volbách v roce 1982, které skončily drtivým vítězstvím se ziskem 48,9% hlasů a 202 z 350 křesel. PSOE tak nepotřebovala žádného koaličního partnera a vytvořila většinovou vládu, přičemž Gonzáles se stal ministerským předsedou. Dosavadní vládní strana UCD utrpěla silnou porážku, kdy ze 36% v roce 1979 klesla na 6% a během několika následujících měsíců ukončila svou činnost.
Po nástupu k moci realizovala strana ekonomický program, jenž byl označen jako princip volného trhu, který více zvýhodňoval střední třídu než manuální dělníky. Vláda se hájila tím, že „nikoliv chudoba, ale bohatství má být sdíleno, a že volný trh pomůže expanzi ekonomiky více než vytvoření wellfare programů, které mohou být sebevíce potřeba.“
Na druhou stranu však tato politika zapříčinila okamžitou devalvaci pesety, snížení rozpočtu veřejného průmyslového sektoru a uzavření mnoha podniků, což ve svém důsledku přineslo razantní nárůst nezaměstnanosti. V roce 1983 dosáhla 16%, o rok později se vyšplhala na 20%, a v roce 1985 byla na 22%. Jedná se o největší míru nezaměstnanosti v novodobé španělské historii, a dokonce i v celé západní Evropě. Přes všechny tyto problémy dovedla PSOE Španělsko do Evropského společenství a v následných parlamentních volbách zvítězila se ziskem 44,4% hlasů a 184 křesel a opět sestavila většinovou vládu. "

Práce obsahuje tabulku.
Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, Katedra politologie.