1.

Úvod

2.	Historie Irska

3.	Historie Severního Irska

4.	Občanská válka v Severním Irsku

5.	Příčiny a důsledky konfliktu, výhled do budoucna

"II. Historie Irska
Podle archeologických nálezů přišli první lidé do Irska před 10 000 lety, pro nás je však zajímavé osídlení keltskými kmeny v období 2. – 1. tisíciletí před naším letopočtem. (Současné Irsko je v podstatě jedinou zemí v Evropě, kde se zachovaly ve větší míře keltské tradice a také jazyk – irština (oficiální název Irish Gaelic – „irská keltština“ – viz poznámka v přílohách)). Na rozdíl od Anglie se Irsko nikdy nestalo římskou provincií, bylo v té době celoevropsky známé především jako zdroj tehdy strategického kovu, cínu, součásti bronzu, který se nikde jinde v Evropě netěžil. Římané nazývali Irsko Hibernia a ovlivnili je především kulturně.
Irsko se stalo v 5. století našeho letopočtu jednou z prvních evropských zemí která přijala křesťanské náboženství. Podle tradice je přinesl do Irska roku 432 Svatý Patrik, irský národní patron. Důvodem, proč pohanští Irové poměrně snadno přijali nové náboženství bylo, že Sv. Patrik se snažil v maximální možné míře respektovat jejich zvyky a kmenové uspořádání, zasahoval pouze tam, kde tyto byly ve zcela zásadním rozporu s křesťanstvím. Velkým přínosem bylo také zavedení latinky; díky tomu se nám do současnosti zachovalo mnoho z tehdejších druidských tradic a zvyků, včetně keltské hudby. Tento příklad ukazuje, že respektování zvyků a kultury je výrazně efektivnější než zavádění náboženství „ohněm a mečem“ (jak se tomu stalo například v Prusku). Z této doby se zachovaly jedny z vůbec nejstarších literárních památek v Evropě – Book of Kells nebo Ardagh Chalice.
V osmém století se Irsko stalo cílem vikingských nájezdů (795), které trvaly až do 12. století (1168). I když vikingové v Irsku založili několik osad, nikdy se jim zemi nepodařilo ovládnout a jejich kulturní vlivy (na rozdíl od Británie) byly nepříliš velké. V roce 1014 byli v bitvě u Clontarfu poraženi a ostrov postupně opustili.
Následující éra, označovaná jako normanská, souvisí přímo s invazí Normanů do Británie po bitvě u Hastingsu (1066), ve které Vilém Dobyvatel (William the Conqueror /Bastard) porazil anglického krále a postupně ovládl celou zemi. Normané pronikli i do Irska, založili zde několik království, avšak v roce 1261 byli vojensky poraženi v bitvě u Callannu. Následovalo století nepokojů a válek každého s každým (Irsko tehdy, podobně jako Británii tvořilo množství malých království), které ukončila až morová epidemie v roce 1348. Britové tehdy drželi pouze malé území okolo Dublinu a jejich již tak nevýznamný vliv postupně slábl. Tento stav trval až do roku 1536. kdy se Jindřich VIII (Henry VIII) rozhodl získat nad Irskem kontrolu. Následovala válka, kterou Irové prohráli a tak bylo Irsko v roce 1541 prohlášeno za součást britského království. Ovšem trvalo více než sto let než Britové získali skutečnou kontrolu nad územími jednotlivých irských velmožů. Británie v Irsku prováděla od poloviny 16. do začátku 17. století politiku označovanou jako “Plantation“, což v praxi znamenalo rozsáhlé usazování protestantských osadníků ze Skotska a Anglie na irském území. Tito osadníci se stali zárodkem budoucí vládnoucí třídy; byli vůči Irům zvýhodněni nejen hospodářsky, ale i diskriminujícím trestním zákoníkem (Penal Law) který zvýhodňoval protestanty vůči všem jiným náboženstvím. Zde můžeme vidět první kořeny budoucí náboženské nesnášenlivosti.
Sedmnácté století bylo pro Irsko vůbec nejkrvavější. V letech 1641 – 1653 a 1689 – 1691 vypukly v zemi dvě občanské války (války v podstatě náboženské, zaměřené proti útlaku irské majority britskými osadníky), které přinesly obrovské lidské ztráty. Irové dodnes nedokáží zapomenout na období 1649 – 1651, kdy pod velením tehdejšího Lorda Protektora Olivera Cromwella probíhala doslova genocida původního obyvatelstva. Cromwellovi žoldnéři, zvaní Železnobocí (Ironsides, podle brnění chránícího boky koně) v masovém měřítku vraždili muže, ženy (ty ovšem až po té, co se s nimi „po vojácku“ pobavili) i děti (ty byly házeny do hořících domů, mladší na hroty halaparten). Záznamy hovoří o nespočetných válečných zločinech rozsahem připomínajícím události Třicetileté války v Evropě. Veškerá půda patřící Irům byla zkonfiskována s výjimkou malých území ponechaných nejmocnějším irským šlechticům. Odhady uvádějí že pokles počtu obyvatel byl v některých oblastech i více než 80 procent – ti, co nebyli zabiti často zemřeli hladem, poněvadž vojska buď zničila nebo konfiskovala veškerou úrodu i dobytek."

Práce obsahuje tabulky a fotografie. Čistého textu v práci je cca 6 stran.