1.

Vznik ČSR

2.	Vymezení ČSR

3.	Politický systém - první vlády

4.	Ústava Československé republiky

5.	Politické strany

6.	Politická situace 1. republiky

" Císař se obával občanské války, a proto nechal svého ministra zahraničí odeslat 27. října 1918 prezidentu USA W. Wilsonovi tzv. Andrassyho nótu, v níž nabízel příměří a slíbil uznat práva Čechoslováků. Když vešel obsah nóty ve známost, byl pochopen jako konečné gesto rezignace. Předsednictvo Národního výboru vyhlásilo samostatnou Československou republiku na Václavském náměstí 28. října 1918. Večer pak její existenci potvrdil první zákon vydaný Národním výborem – Zákon o zřízení samostatného československého státu.
Tím však vznik nového státu neskončil, akce pokračovaly i v dalších dnech přebíráním úřadů, soudu a snahou zřídit v Praze vojsko tvořené Sokoly. Souběžně docházelo ke zřizování národních výborů i mimo Prahu. Nezávisle na pražských událostech reagovali slovenští zástupci. Na setkáni v Turčianském Svätem Martině 30. října 1918 se sešlo 200 čelných politiků a přijali zde Martinskou deklaraci, jíž se přidávali ke společnému čs. státu. To znamenalo definitivní odtržení od Maďarska. Vláda v Budapešti na to nereagoval, doufala totiž, že se jí podaří udržet Slovensko diplomaticky, mimo jiné i příslibem autonomie.
Pařížská mírová konference pak ČSR definitivně uznala v mezinárodním měřítku. Dvoučlenná delegace, kterou oficiálně vedl Karel Kramář a fakticky Edvard Beneš, dojednala definitivní podobu hranic v mezích historických zemí Koruny české. Nedořešená zůstala jen otázka hranice s Polskem.

Vymezení ČSR
Hranice sice byly stanoveny Pařížskou mírovou konferencí, ta ale proběhla až v létě roku 1919 a do té doby byla nová republika v právním vakuu. Udržení hranic nebylo snadné, neboť právě v pohraničí žila největší část menšin.
Němci žijící v pohraničí českých zemí, Sudetech, nebyli vyhlášením republiky nadšeni. Z pozice vládnoucí většiny se dostávali do role trpěné menšiny. Proto se už 29. října 1918 rozhodli němečtí poslanci ve vídeňském parlamentu vyhlásit samostatnou provincii Deutschböhmen s hlavním městem Libercem. Rakouské Národní shromáždění utvoření provincie schválilo, stejně jako vytvoření dalších tří provincií – Sudetenland na severní Moravě a ve východních Čechách, Deutschsüdmähren na jižní Moravě a Böhmenwaldgau v jižních Čechách. Čeští Němci očekávali, že v rámci sebeurčení národů, kterým se pařížská konference často oháněla, jim bude umožněno připojit se k Rakouské republice. Národní výbor provincie neuznal a nařídil jejich vojenské obsazení, k čemuž došlo do konce roku 1918. Německé obyvatelstvo se (s výjimkou Mostu) nepokoušelo klást odpor. Této národnostní menšině bylo zřejmé, že by v současné situaci nenašla zastání. S novým státem, v němž byla přinucena žít, se však nikdy neztotožnila."