1.	Obecná charakteristika

2.	Rozdělení BCHL

3.	Příklady BCHL

4.	Závažnost a rozšíření

5.	Krizové plány ke zvládnutí velkého počtu postižených

6.	Účinná antidota

7.	Bojové otravné látky - základ chemických zbraní

8.	Zjišťování bojových otravných látek

9.	Historie BCHL

10.	Rozdělení chemických zbraní

11.	Pro případ ohrožení

"Záplava nejrůznějších článků, úvah a rozborů, jež se vyrojila v posledních měsících, nás nepochybně utvrzuje v tom, že lidé po celé světě se bojí chemických zbraní. Tento pocit vyrůstá ze středověkých tradic, kdy jed byl zbraní zákeřnou a podlou, traviči žili v opovržení, zatímco skutečný rytíř svému protivníku usekl hlavu poctivě mečem. Takové vnímání bylo ještě umocněno masivní propagandou dohodových států za první světové války. Když lehký vánek hnal roku 1915 k anglickým i francouzským zákopům oblaka těžkého, žlutozeleného chloru, byli spojenci nejprve zaskočeni. Využití jedovatých plynů v té době skutečně odporovalo mezinárodnímu právu. Armády se však rychle vzpamatovaly a odpověděly třemi způsoby:
• Zavedením plynových masek (jiné ochranné prostředky v té době nebyly k dispozici) a důkladným výcvikem vojáků v protichemické ochraně
• Rozsáhlou propagační kampaní v zázemí, kdy užití otravných plynů označovali za barbarské a nečestné způsoby boje
• Vlastními plynovými útoky, kterých v průběhu války provedli asi desetkrát více než Němci. Technologicky však Německo vedlo celou válku, zejména díky svému skvělému chemickému průmyslu, jehož produktem byl i nechvalně známý yperit (bis(2-chlorethyl)sulfid ClCH2 CH2S CH2 CH2Cl), který poprvé nasadili proti britským vojákům poblíž belgického městečka Ieper (těž Ypres nebo Ypern)
Kdo má pocit, že se uvedené způsoby jaksi trochu vylučují, nechť si uvědomí, že válka se řídí vlastními zákony. Nicméně dědictví paralyzujícího strachu nám zůstalo a samozřejmě se přeneslo i na zbraně biologické, protože nemoci se obává skutečně každý. Jsou tyto obavy opodstatněné?
Z čistě vojenského hlediska jistě ne. Plynové útoky za první světové nevedly na žádné frontě k ničemu jinému, než k získání drobné taktické výhody a posunu fronty o několik kilometrů. V meziválečném období se vývoji chemických zbraní intenzivně věnovalo Japonsko a dokonce je nasadilo několikrát bez většího výsledku proti Číně. Německo, přestože se jeho chemikům opět podařilo vyvinout ještě jedovatější látky, konkrétně nervově paralytické jedy soman, tabun a sarin, proti nimž neuchrání ani plynová maska, jich nikdy nepoužilo.
Americká armáda v průběhu svého pacifického tažení zvažovala zamoření jednotlivých ostrovů před výsadkem námořní pěchoty, nakonec však využila klasické dělostřelby a bombardování. Ve druhé polovině minulého stolení došlo ještě k několika pokusům (Jemen, Irák), ale nikdo s nimi již vážně nepočítal. Neužily jich ani Spojené státy ve Vietnamu a Koreji, jak skálopevně tvrdili bývalí představitelé. Ve Vietnamu došlo k masovému nasazení defoliantů, a to nikoliv proti lidem, ale za účelem odlistění džungle, aby se ztížily operační možnosti partyzánů."

Práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdrojů: http://www.akademon.cz/source/cbweap.htm, http://www.jergym.hiedu.cz/~canovm/otrava/zbrane.htm, http://www.chemi.muni.cz/~n19n/bchl/chemick.htm, http://www.mmkv.cz/index.asp?menu=122.