1.

Úvod

2.	Jednotlivé poruchy učení

2.1.

Dysgrafie

2.2.	Dysortografie

2.3.

Dyslexie

2.4.

Dyspraxie

2.5.	Dyskalkulie

2.5.1.

Dyspinxie

2.5.2.

Dysmúzie

2.6.	Disporuchou není

3.	Péče o děti se specifickými vývojovými poruchami učení

3.1.	Co tedy může být příčinou poruch učení?

3.2.	Diagnostika

"Předpona dys- znamená rozpor nebo deformaci, tudíž si pod pojmem dysfunkce představíme funkci špatnou a deformovanou. Druhá část názvu je přejata z řeckého označení činností, které jsou postiženy. Z hlediska postupného vývoje znamená tedy dysfunkce funkci neúplně vyvinutou. Projevují se nedokonalou schopností vnímat, číst, psát, počítat nebo ovládat pravopis. Nejsou spojeny se smyslovými handicapy ani s opožděním rozumového vývoje.
Poruchy se neprojevují pouze v jedné konkrétní oblasti, ale i v dalších oblastech jako např. řeč, neúplná soustředěnost nebo obtíže ve zrakovém či sluchovém vnímání. Vznikají i na základě lehkých mozkových dysfunkcí.
Na výskyt poruch učení upozorňuje výrazný rozdíl v jednotlivých předmětech (např. rozdíl mezi matematikou a češtinou). V České republice jsou 4% dětí znevýhodněna právě těmito poruchami. Z těchto 4% připadá 95% dyslexii. Tyto poruchy se nejčastěji vyskytují a diagnostikují po nástupu do základní školy, přetrvávají na 1. stupni základní školy. Později však mohou tyto poruchy odeznít.
Jak jste již zjistili, poruchy učení postihují především děti ve školním věku. Právě porucha učení může zapříčinit neúspěchy ve výuce a dítě tímto zažívá pocit méněcennosti. Neúspěch a méněcennost je ve svých důsledcích mnohem horší než porucha sama.

Pojem poruchy učení je souhrnným označením různorodých poruch, které se projevují nejčastěji obtížemi při nabývání a užívání zejména tzv. školních dovedností (čtení, psaní, počítaní, atd.) u jedinců s alespoň průměrnou úrovní intelektu.
Tyto děti jsou velmi často označovány rodiči jako líné, jsou jim vyčítány špatné výkony ve škole, jsou častěji tělesně trestány. Někdy i učitelé je hodnotí jako málo nadané, které těžce chápou, projevují málo zájmu o školu, jsou líné, vzpurné, uzavřené, nesamostatné. Pro mnohé rodiče to může být natolik nepříjemné, že se učiteli začnou vyhýbat. Tím dochází k nepochopení a vyhrocování vztahu mezi učitelem a rodiči. Tyto děti jsou častěji i terčem posměchu spolužáků. Na negativní hodnocení reagují dvěma způsoby. Buď se uzavírají do vlastního světa a postupně se v nich vytváří pocit méněcennosti, nebo se brání nápadným chováním. Jestliže trpí školními neúspěchy, špatnou rodinnou atmosférou po delší dobu, dostávají se do napětí, které zákonitě vyvolává neurotické příznaky (bolesti hlavy, žaludku, nechutenství, tiky, poruchy spánku apod.).
Poruchy učení jsou nejčastějším druhem znevýhodnění, které zařadí dítě do kategorie integrovaných žáků, resp. Žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Zatímco u lehčích forem těchto poruch je zřetelný např. vliv stavby jazyka prostředí, v němž jedinec žije, současně také výukových metod používaných ve vzdělání, vzdělávacího nátlaku, zdravotních a sociálních podmínek nebo úrovně odborné péče, těžké formy poruch jsou na jazykových a kulturních faktorech prakticky nezávislé."

Tato práce je kompilačního charakteru. Čerpá z mnoha zdrojů, např.: http://www.volny.cz/dyskalkulie/SPECPOR.htm; http://www.jablko.cz/SPU/SPU/SPU_2.htm; http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=511; http://cs.wikipedia.org/wiki/Dyskalkulie; http://www.zslubenec.azit.cz/spuvp.doc; http://www.emimino.cz/pages/story/5202.