1.

Úvod

2.	Formy národnostní diskriminace

3.	„Zákon o potulných cikánech“

4.	Jak žili tehdejší cikáni

5.

Závěr

"V roce 1927 byl přijat speciální zákon nazvaný „Zákon o potulných cikánech“ (zákon č. 117/1927 Sb.) Už sám zákon (v paragrafovém znění) je velmi diskriminující, protože staví osoby označené jako „cikáni“ do role druhořadých občanů. Ještě ale mnohem víc diskriminační je prováděcí vyhláška k tomuto zákonu, která byla vydána krátce poté ministerstvem vnitra pro potřebu jednotlivých zemských, krajských a okresních úřadů a četnictva. Obsahuje teze jako například „K zabezpečení řádného výsledku při potírání cikánského zla…“, což nelze považovat za nic jiného, než diskriminaci nejhrubšího zrna. Smutné je především to, že tyto teze byly formulovány oficiálními činiteli tzv. První republiky, která je dnes předkládána mladým jako vzor demokracie, humanismu, tolerance a lidských práv!
Podle tehdejší terminologie byl za „cikána“ pokládán nejen příslušník rómského etnika, ale i jiné osoby, které v té době žily kočovným životem – tuláci, bezdomovci, potulní kejklíři, brusiči a podobně. Zákon zde používá charakteristiku že cikán je „nejen osoba, náležející k cikánskému plemeni, ale i ten, kdo žije po způsobu cikánském“. Tento způsob je zde následně specifikován takto: „Po způsobu cikánském žije ten, kdo se potuluje v tlupách od místa k místu, bydlí v přírodě (třeba ve vozech) a živí se žebrotou, krádežemi nebo jinými trestnými činy, bez ohledu na to, zda provozuje nějakou živnost čili nic, ježto tato živnost jest jen rouškou. (!)“ Jak je vidět, tak tehdejší úřady měly zcela jasnou představu o všech věcech týkajících se „cikánů“ .
Jak tedy tehdejší „cikáni“ vlastně žili? O tom víme dnes bohužel relativně málo, protože během nacistického holocaustu v letech 1939 – 1945 byli rómští občané naší země až na nepatrné výjimky vyhlazeni v koncentračních táborech.
Tehdejší cikáni byli typičtí kočovníci. Žili v cikánských tlupách, které procházely krajinou od místa k místu a zpravidla se vyhýbaly vesnicím a městům. Každá měla „svoji“ trasu, po které se celý rok, respektive jeho klimaticky příznivější část, pohybovala na vozech tažených koňmi. Pohyb byl značně pomalý, protože vozy musely udržovat takové tempo, aby jim stačil hovězí dobytek a kozy, který byl obvykle také součástí „tlupy“. Pro koně a dobytek byla zapotřebí pastva, proto cikáni většinou tábořili tam, kde ji bylo možné – zdarma – získat, tedy mimo vesnice, v lesích, většinou v blízkosti vodních zdrojů. V „tlupě“, jak je v tehdejší terminologií označována kočující skupina osob, byli většinou příslušníci jedné větší rodiny. Tlupa se typicky skládala z dvou až čtyř vozů, deseti až dvanácti dospělých a minimálně stejně velkého počtu dětí – děti do 14 let se neevidovaly, takže přesné údaje nejsou k dispozici. Náčelníkem tlupy byl její nejstarší příslušník, a to bez ohledu na pohlaví. "

Práce obsahuje grafiku.