1.	Základní pojmy

1.1.

Empatie

1.2.	Existenční vakuum

1.3.	Noogenní neuróza

1.4.	Psychoanalýza

1.5.	Sokratovský dialog

2.	Logoterapie

3.	O knize Člověk hledá smysl, Úvod do logoterapie

3.1.

Část 1

3.2.

Část 2

4.	Metody používané v logoterapii

4.1.	Postojová změna

4.2.

Dereflexe

4.3.	Paradoxní intence

4.4.	Osobní existencionální analýza

"V první části knihy Viktor Emanuel Frankl popisuje své zkušenosti z koncentračního tábora. O pobytu zde mluví jako o sebezáchovném boji. Mezi vězni jsou tzv. kápové, kteří všem velí. Vězni mezi sebou proměňují například polévku za cigarety apod. Obsah první části knihy lze rozdělit do dalších tří údobí: přijetí do tábora, vlastní táborový život a propuštění (vysvobození ) z tábora. První údobí popisuje Frankl jako počáteční šok. Po dlouhé cestě vlakem, kde všichni vězni stáli těsně u sebe, přijedou do tábora, kde je dozorčí rozdělí do dvou skupin, doprava jdou lidé práceschopní a doleva lidé, kteří šli následně do plynových komor. Tato selekce probíhala každý den, proto se vězni museli snažit, aby vypadali schopně.
V další fázi popisuje Frankl vlastní život v táboře. V tomto období se vězni dostávají do jakési apatie. Frankl se díky své schopnosti naslouchat a poradit dostal po ochranu jednou z „kápů“, což ho v boji o přežití zřejmě zachránilo. Frankl se v knize zmiňuje především o krušných chvílích, které překonával tím, že myslel na svou ženu a v duchu si s ní povídal. Pomáhala mu jeho láska, ale také smysl pro humor je v této situaci velice důležitý. V táboře později začal vypomáhat jako lékař, nechal věcem volný průběh a nezasahoval do děje. Dostal se do „šetrnějšího“ tábora. Později se dozvěděl, že ve starém táboře propukl kanibalismus. V tomto táboře došlo k osvobozování, ale jeho a ještě několik vězňů nakonec nechali v táboře, což jim zachránilo život, protože odvezení byli upáleni. Tyto situace byly příčinami netečnosti a podrážděnosti vězňů. U vězňů nebyla pociťována fyzická bolest trestu, ale spíše bolest duševní nad nespravedlností nebo neodůvodněností. Nejbolestnější byla pohana, která je provázela. Netečnost byla tedy sebeochranným mechanismem psýchy. Byla jí tlumena skutečnost, a všechno snažení a veškerý citový život se soustřeďuje na jediný úkol, jímž je osobní i vzájemná záchova života. Duševní život se stlačoval na jakýsi primitivní stupeň. Dá se tedy mluvit o ,,regresi‘‘ člověka v táboře. Primitivnost přání a snah vězňů se zřetelně projevuje i v jejich snech ( sny např. o chlebě, o horké lázni, o dortech…). Po probuzení ovšem pocítí strašný protiklad mezi snovou iluzí a realitou. Frankl se zabýval otázkou: Jsem hoden svého utrpení? Tvrdil, že i toto utrpení má svůj smysl. V utrpení je dána neopakovatelná možnost jedinečného činu, který záleží v tom, jak je přijímáme a neseme. Pro uchování si života v táboře je také důležité zaměřit se k nějakému budoucímu cíli. Kdo již nemůže věřit v budoucnost, je v táboře ztracen. I když víme, že brzy zemřeme, nesmíme se vzdávat, ale hledat, co chceme ještě dokázat. Duševní oporou je například plánování budoucnosti. Nemáme hledat smysl života, ale ptát se, co od nás život očekává. Klade nám do cesty překážky, ty jsou pro každého z nás jedinečné a důležité. Ty nám udávají smysl života."

Práce obsahuje věcnou chybu - existencionální analýza má být existenciální analýza.