1.

Úvod

2.	Řešený problém, cíle práce

3.	Charakteristika doby

3.1	Za vlády Lucemburků

3.2	Ladislav Pohrobek a Jiří z Poděbrad

3.3	Matyáš Korvín a Vladislav Jagellonský

3.4	Knihy devatery

3.5	Vladislavské zřízení zemské (1500)

3.6	Svatováclavská smlouva

3.7	Ferdinand Habsburský a Maxmilián II.

3.8	Rudolf II.

4.	Právní knihy městského práva

5.	Městské a obecní knihy, knihy sirotčí, knihy kšaftů

5.1	Písemnosti městské kanceláře

6.	Právo ve středověku

6.1	Soudní proces

6.2	Městské soudnictví v předbělohorském období

7.	Civilní a trestní proces ve středověku

8.

Závěr

9.	Použitá literatura

"3.5. Vladislavské zřízení zemské (1500)

V období stavovské monarchie se i u nás projevoval humanismus, který také měl velký vliv na první kodifikaci českého zemského práva - Vladislavské zřízení zemské. Toto bylo přijato českým Zemským sněmem roku 1500. Jeho hlavním autorem byl Albrecht Rendel z Oušavy, který zastával četné zemské úřady - podkomoří, pražský purkrabí, královský prokurátor. Snažil se preferovat šlechtu, upíral městům hlas. Vladislavské zřízení se opírá o starší zemské zákony a o nálezy Zemského soudu. Obsahuje normy majetkového, trestního a procesního práva. Bylo vypracováno na základě Prešpurského zůstání - smlouva mezi stavy a Vladislavem Jagellonským. Zákonodárci vycházeli z českých zdrojů, římského práva se zřízení dotklo minimálně. Právo zemské bylo na rozdíl od práva městského římskému právu uzavřeno. V pobělohorské době se také zemské právo otevřelo vlivům římského práva. Panovník zákon podepsal roku 1502.

Vladislavské zřízení má i několik doplňků:
1) Svatováclavská smlouva (1517)
2) Smlouva o ručnicích (1524)
3) Narovnání o hory a kovy (1534) panovník má výhradní právo pouze ke stříbru a zlatu

3. 6. Svatováclavská smlouva
Svatováclavskou smlouvou je nazýván dokument uzavřený mezi šlechtou a královskými městy roku 1517. Jeho uzavření přecházelo přijetí nového zemského zákoníku - Vladislavské zřízení zemské, v němž se šlechtě podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království.
Šlechta přiznala zástupcům měst právo třetího hlasu na zemských sněmech. Města zase musela přiznat šlechtě právo na vaření piva a jinou hospodářskou činnost. Tak si sice měšťanstvo udrželo své politické pozice, ale za cenu podstatných ústupků v hospodářské oblasti. Smlouva také upravovala osobní příslušnost zemských a městských soudů a s tím související soustavu kolizních norem. Byla potvrzena zásada, že každý má být souzen příslušníky svého stavu jen s několika výjimkami. Měšťan mohl být pohnán před zemský nebo krajský soud, jen byl-li polapen při „horkém skutku na právě cizím“, či provinil-li se proti králi anebo týkala-li se věc zemských statků. Naopak šlechta příslušela před městské soudy, jen když o to sama požádala, nebo jednalo-li se o městské nemovitosti.
Svatováclavská smlouva byla tedy reakcí na stále větší narušování stavovského principu personality práva. Neustále se rozvíjející společenský a hospodářský život přiváděl jak šlechtice, tak měšťany do čilého obchodního styku, k účasti na úvěrových obchodech a v neposlední řadě i do kontaktů, které nezřídka končily trestními aférami, což vedlo ke zpochybnění uzavřenosti v právu jednotlivých stavů. Právní řád na to z nezbytnosti reagoval soustavou kolizních norem, které měly umožnit činnost soudů a řešení otázek soudní příslušnosti jak šlechty, tak i měšťanů."