1.	Část první: Úvahy týkající se věd

2.	Část druhá: Základní pravidla metody

3.	Část třetí: Několik pravidel morálky vyvozených z metody

4.	Část čtvrtá: Důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše neboli základy metafyziky

5.	Část pátá: Řád otázek přírodních

6.	Část šestá: Věci žádoucí pro pokrok v přírodním bádání

7.

Závěr

"Část čtvrtá: Důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše neboli základy metafyziky

Protože chtěl hledat pravdu učinil pravý opak a zavrhl jako naprosto klamné vše o čem by mohl mít sebemenší pochybnost, aby viděl, nezůstane-li potom něco zcela nepochybného. Smysly klamou - není věci, která by byla taková jakou nám ji předkládají. Existují lidé, kteří se mýlí v úsudcích i ohledně nejjednodušších věcí. Descartes předpokládá, že může chybovat také a proto označil za chybné všechny důvody, které předtím pokládal za důkazy. Bytí může být jen sen vyššího stupně, proto se rozhodl, že si bude představovat, že všechny věci, které mu kdy přišli na mysl, nejsou o nic pravdivější než sny. Ale pak si uvědomil ,že když chce myslet, že je vše klamné, musí existovat, aby si toto mohl myslet. "...myslím tedy jsem...." (str. 26) Nemůžu pochybovat o tom, že jsem, protože už jenom to, že pochybuji je důkazem mé existence. To že jsem, tj. existuji je první pravda ke které Descartes došel.

Jsem substance, jejíž podstata je myšlení, jež ke své existenci nepotřebuje žádné místo a nezávisí na žádné hmotné věci. K tomuto tvrzení došel následovně: Mohu si představit, že není svět ani místo a že nemám tělo, protože si to mohu představit, nemohu si představit, že nejsem, kdybych přestal myslit nemohl bych věřit ve svou existenci, i kdyby vše ostatní bylo skutečné. "Takže toto Já, to jest duše, kterou jsem tím, čím jsem, je naprosto rozdílná od těla, ba lze ji snáze poznat než tělo, a i kdyby ho nebylo, byla by tím, čím jest." (str. 27)

Věci, které chápeme zřetelně jsou skutečné, jen je problém rozeznat, které chápeme zřetelně. Pochybuji - nejsem tedy dokonalý, protože vědět je dokonalejší, než pochybovat. Odkud mi tedy bylo dáno myslet na něco dokonalejšího, než jsem já sám? Musela to být nějaká bytost dokonalejší podstaty než jsem já sám. je nesmysl, aby něco dokonalejšího bylo následkem něčeho méně dokonalého a závislého na něm. tato idea do mě byla vložena dokonalejší bytostí a to byl Bůh. kdybych byl sám, nezávislý na nikom jiném, byl bych měl vše z oné dokonalé bytosti a ne jen to málo, byl bych sám nekonečný, neměnný, věčný, vševědoucí, všemohoucí...

Potom chtěl hledat i jiné pravdy a vybral si geometrii jako předmět svého zkoumání, neboť geometrickým důkazům je obecně připisována velká jistota. Předpokládáme-li trojúhelník, musí se jeho 3 úhly rovnat dvěma pravým, ale přesto v něm není nic, co by dokazovalo jeho existenci. Vrací se k idei dokonalé bytosti a shledává, že její existence je v ní zahrnuta, stejně tak jako je zahrnuto v idei trojúhelníka, že jeho 3 úhly se rovnají dvěma pravým nebo v idei koule, že že všechny její body jsou stejně vzdáleny od stejného středu.

Někteří lidé tvrdí, že je obtížné Boha poznat, stejně tak jako svou duši, to proto, že nikdy nepozvedají ducha nad věci smyslům přístupné a věci pojímají představivostí (zvláštní způsob myšlení vyhrazený pro hmotné věci) - vše co není představitelné je pro ně nepochopitelné. Někteří filosofové učí, že není v intelektu to co by dříve nebylo ve smyslech, ale tam ideje duše a boha nikdy nebyly. Někteří je tedy chtějí poznávat, tak jako kdyby chtěli vidět ušima a slyšet nosem a nadto naše smysly by nás o ničem neujistily, nezasáhlo-li by to naše rozumové chápání. Jsme schopni si představit věci, které vůbec neexistují, tak proč by pro nás mělo být určující, že bůh neexistuje, protože si jej nedovedeme představit. Jak už bylo řečeno výše: věci, které zcela jasně a zřetelně chápeme jsou věci skutečné, což je podepřeno tím, že vše co je v nás vychází od boha. To že se mýlíme je dáno tím, že jsme nedokonalí."