1.

Úvod

2.	Bezdomovectví

2.1.	Definice bezdomovectví

2.2.	Formy bezdomovectví

2.3.	Nejčastější příčiny bezdomovectví

2.4.	Charakteristika bezdomovců

3.	Zdraví bezdomovců

3.1.	Duševní zdraví

3.2.	Osobnost bezdomovce

3.2.1.

Schopnosti

3.2.2.

Potřeby

3.2.3.

Sebepojetí

4.	Psychoterapie

4.1.	Kognitivně – behaviorální terapie

5.

Závěr

6.	Seznam použité literatury

„3.2.2. Potřeby
Podle Maslowa lze potřeby člověka dělit na potřeby základní a metapotřeby. Základní potřeby jsou pak děleny na fyziologické (voda, potrava, hlad, žízeň, sex, spánek) a psychologické (pocit jistoty, bezpečí, láska, sounáležitost, sebeúcta). Pokud nedochází k naplnění základních potřeb aspoň do jisté míry, nedochází k uspokojení těch vyšších. Metapotřeby (vyšší) jsou výsledkem učení, mohou být rozvinuty málo nebo zcela chybět. Patří k nim potřeba spravedlnosti, krásy, pořádku, cti, seberealizace, ocenění a uznání, potřeba znát a umět.
Bezdomovci mají odlišné a většinou neuspokojené potřeby. Pod vlivem nepříznivých zkušeností na ně rezignují, často nic nechtějí, nic nečekají a domnívají se, že nemá cenu se o něco pokoušet.
Potřeba stimulace a získávání nových zkušeností je snížena. Pro lidi bez domova nemá zkušenost žádný smysl, je naopak nežádoucí. Životní styl bezdomovce je důsledkem nezvládnutí sociálních požadavků, maximálně si ho zjednodušuje. Jedinec je zpravidla neschopný zvládnout i běžné nároky, jeho obranou je rezignace.
Potřeba citového vztahu, jistoty a bezpečí nebývá uspokojována, bezdomovec obvykle stabilní a spolehlivé citové vazby nemá. Mezi bezdomovci je převážná část lidí s vysokou emoční deprivací. Dlouhé citové strádání vede až k vyhasnutí této potřeby, v některých případech uspokojují tuto potřebu citovou vazbou na nějaké zvíře, většinou psy. Zvířata plní roli společníka, který mnoho nevyžaduje, přizpůsobí se mu a projevují sympatie.
Potřeba seberealizace zcela schází nebo je výrazně potlačena. Bezdomovec sociálně selhal a nemá ani velkou naději, že by mohl získat lepší pozici v budoucnosti. Jeho aspirační úroveň je snížena, tito lidé téměř vše vzdávají, nic nečekají a o nic neusilují. Zaujali postoj bezmocnosti, čekají na pomoc zvenčí, sami to nezvládnou. O budoucnosti neuvažují, orientují se v krátkém časovém horizontu.

3.2.3. Sebepojetí
Bezdomovci mají nízké sebepojetí, vinu za své selhání přisuzují v rámci svých obraných reakcí jiným lidem či okolnostem. Ve vztahu ke společnosti bývají ukřivdění nebo rezignovaní. Tato identita je typická přijetím negativního obrazu sebe sama a rezignací na změnu nebo pokusy o ni.
Poruchy jednotlivých složek osobnosti se napravují velice těžce. Bezdomovci jsou velmi nedůvěřiví a cestu k pomoci sami většinou nehledají. Pokud jim je tato pomoc nabídnuta, dlouho váhají a převládá u nich negativní postoj ke všem změnám. Aby pomoc byla účinná, je zapotřebí pomoci v prvním roce, kdy se člověk stane bezdomovcem. S přibývajícím časem je reintegrace těchto osob velice složitá, ne-li nemožná. Podle sociálních pracovníků, kteří působí „ na ulici“, je procento návratu jedinců do běžné společnosti po několika letech bez domova takřka vyloučené.
Pokud bezdomovec navštíví azylový dům či jiné centrum pro tuto komunitu, většinou je to pro uspokojení základních potřeb. Je s ním sice veden pohovor, který je ve stanovách každého centra, kde je mu nabídnuta určitá pomoc, ovšem je zřídka využita. Jak již bylo řečeno, je to dáno rezignací na stávající stav a hledání viny jinde, než u sebe. Jednou z možností, jak pomoci těmto lidem, je psychoterapie, kterou popíšeme v další části.“

Práce obsahuje graf.