1.

Úvod

2.	Okolnosti vzniku ústavy

2.1.	Ustavení československého státu

2.2.	Prozatímní ústava

2.3.	Projev Jana Herbena

2.4.	Tvorba a schvalování ústavy

3.	Ústava 1920 a její srovnání s dnešní Ústavou ČR

3.1.	Ústava 1920 obecně

3.2.	Všeobecná ustanovení

3.3.	Moc zákonodárná

3.4.	Moc vládní a výkonná

3.5.	Moc soudcovská

3.6.	Lidská práva a svobody

3.7.	Ochrana menšin národních, náboženských a rasových

4.

Závěr

"G: Ochrana menšin národních, náboženských a rasových

Menšinová problematika byla po celou dobu trvání Československé republiky jedním z největších problémů, se kterým se tehdejší vlády musely vypořádat. Již na Versailleské mírové konferenci bylo jasné, že v nástupnických státech po Rakousku-Uhersku bude nutné vyřešit problematiku velké národnostní pestrosti tohoto území. Nově vzniklé Československo proto samozřejmě přistoupilo na podepsání Malé saint-germainské dohody.
Tato hlava, která v dnešní ústavě také nemá obdoby, byla v podstatě vnitrostátní formulací závazků, které přijalo Československo podepsáním mezinárodních smluv.

Ohledně obsahu posledního úseku dokumentu si dovolím citovat Evu Broklovou: „Ústava stanovila rovnost všech státních občanů Republiky československé, pokud šlo o občanská a politická práva, přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, vykonávání živnosti nebo povolání, ohledně užívání jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých, ve věcech náboženství, v tisku a jakýchkoli publikací nebo ve veřejných shromážděních lidu.”
Pravděpodobně nejdůležitější právo, které se týkalo menšin na území ČSR, bylo tzv. právo 20 procent, kdy se v okresech, kde žilo více jak 20 % obyvatel jiného než československého jazyka mohlo úřadovat v jazyce dané menšiny.

V dnešní době hovoříme o menšinách národnostních, nikoliv národních. I tato drobná verbální odlišnost má svůj účel. Zpravodaj ústavního výboru JUDr. Václav Bouček ji na 112. schůzi ÚV zdůvodňoval takto: „Zde jsme chtěli zabránit tomu, co se v Maďarsku dálo, že např. Slováci, Rumuni, Chorvaté a Srbové nebyli pokládáni za národ, nýbrž jen za národnosti. My něco takového nechceme míti u nás, a proto zvolili jsme výraz národních a nikoli národnostních, aby bylo patrno, co jsme intendovali.“ Na tomto příkladu můžeme pozorovat, s jakou vážností bral ústavní výbor velký počet menšinového obyvatelstva na území Československa a závazky pramenící ze saint-germainské smlouvy.

Současný ústavní pořádek nemusí brát práva menšin v potaz, neboť jsou obsaženy v Listině základních práv a svobod, která je k němu přiložena. Hlava šestá v ní definuje Českou národní banku, sedmá část se zabývá územní samosprávou a poslední nese název „Přechodná a závěrečná ustanovení”.

IV. Závěr

Pokusím-li se na základě poznatků, získaných při psaní mé seminární práce zhodnotit první československou ústavu, dostávám se k názoru, že byla opravdu kvalitně a pečlivě sestavena, nicméně s sebou nesla i taková negativa, která nakonec nepřímo způsobila konec tehdejší republiky. Byla to ústava demokratická a pokroková, díky níž se mohl stát svobodně rozvíjet a prosperovat, čímž si získal obdiv a respekt okolních zemí. Největší chybou však bylo neopatrné řešení německé menšiny a zanedbání síly jejího vlivu, které vedlo k odtržení pohraničních oblastí na základě Mnichovského diktátu a následného rozpadu Československa a jeho okupaci. Můžeme jen spekulovat, jak dalece by se první republika dostala, nebýt „zrady” mocností, které si tvůrci Ústavy 1920 brali za vzor při jejím sestavování."

Seminární práce pro předmět Moderní dějiny I. - Gymnázium Nad Alejí.
Práce čerpá z následujících nepřiznaných zdrojů: http://pravni.nazory.cz/ustavni-pravo/ustavni-listina-z-roku-1920/; http://blisty.cz/2006/11/22/art31348.html.