1.

Úvod

2.	Komunikační bloky

2.1.	Dělení příčin komunikačních bloků - Winkler (1998)

2.2.	Dělení příčin komunikačních bloků - Vybíral (2009)

2.3.	Dělení příčin komunikačních bloků - Vymětal (2008)

3.	Kasuistiky komunikačních bloků

3.1.	Komunikační blok způsobený sociální fobií

3.1.1.

Sociální fobie

3.1.2.

Kasuistika

3.1.3.

Anamnéza

3.1.4.

Postup řešení

3.1.5.

Katamnéza

3.1.6.

Prognóza

3.1.7.

Diskuse

3.2.	Komunikační blok způsobený posttraumatickou stresovou poruchou

3.2.1.

Posttraumatická stresová porucha

3.2.2.

Kasuistika

3.2.3.

Anamnéza

3.2.4.

Pracovní diagnóza

3.2.5.

Postup řešení

3.2.6.

Katamnéza

3.2.7.

Prognóza

3.2.8.

Diskuse

3.3.	Komunikační blok na základě specifické fobie

3.3.1.

Specifická (izolovaná) fobie

3.3.2.

Kasuistika

3.3.3.

Anamnéza

3.3.4.

Diagnostický závěr

3.3.5.

Postup řešení

3.3.6.

Diskuse

3.4.	Diskuse ke kasuistikám komunikačních bloků.

4.	Prevence komunikačních bloků dle Winklera (1998)

4.1.	Zpětná vazba

4.2.	Aktivní naslouchání

4.3.	Užívání jednoduchého jazyka

4.4.	Kontrola emocí

5.

Závěr

"Komunikační blok způsobený sociální fobií
Sociální fobie (Dg. F40.1) je porucha, která se projevuje strachem a vyhýbáním se situacím, v nichž může být člověk pozorován a posuzován druhými, případně obavami ze situací, v nichž je třeba podat výkon. Porucha může být generalizovaná, kdy se obavy týkají téměř všech sociálních kontaktů, nebo izolovaná, kdy je sociální úzkost vázaná pouze na některé situace. Typickými situacemi, které budí sociální úzkost, je vystupování na veřejnosti, ať již jde o výkonovou situaci (například zkouška, přednáška apod.), nebo o sociálně obvyklou situaci (společné jídlo s druhými lidmi, psaní před ostatními, schůzka apod.). (V menší míře se však podobné strachy objevují i u zdravých osob. Odhadem trpí sociální fobií každoročně kolem 3 % populace.) Pacienti se bojí zejména kritiky, ztrapnění a ostudy. Obávají se, že nezakryjí projevy své úzkosti, například třes rukou, zčervenání, třes hlasu. Může se u nich vyskytnout strach z nevolnosti (až pozvracení) na veřejnosti, pacienti mohou cítit nucení k močení nebo na stolici. V případě sociální fobie nepomáhá obvykle ani přítomnost blízkých osob. V těžších případech pak vede sociální úzkost k vyhýbavému chování, které může postiženému prakticky úplně omezit jeho kontakt s jinými lidmi. V klinické praxi tvoří sociální fobie asi 30 % všech fobií a 18 % všech pacientů léčených pro úzkostné poruchy (Hőschl, 2004). Sociální fobie bývá diagnostikována relativně zřídka. Pacienti se obvykle stydí kvůli těmto problémům vyhledat odborníka. Domnívají se, že jejich úzkost v sociálních situacích je jednoduše jejich povahový rys a obávají se, že by návštěvou psychologa či psychiatra mohli získat nálepku psychické poruchy. Pokud sociální fobie není adekvátně léčena, může postiženého jedince až zcela vyřadit z normálního života. Omezuje totiž významným způsobem jeho schopnost vzdělávat se, být úspěšným ve své pracovní kariéře, postihuje mnohdy i schopnost navázat plnohodnotný partnerský vztah. Sociální fobie se objevuje nejčastěji v pozdním dětství nebo časné adolescenci, kdy v naší kultuře stoupá nárok na sociální adaptaci. Průměrný věk začátku sociální fobie se udává kolem 12 let. Přibližně 40 % sociálních fobii se rozvíjí před dosažením 10. roku a asi 95 % před dovršením 20 let. V etiopatogenezi poruchy bývají zmiňovány genetické faktory (porucha se vyskytuje častěji u příbuzných prvního stupně než v ostatní populaci), vlivy rodinné (méně pečující, kritizující výchovný přístup rodičů) a osobnostní faktory (z dětství přetrvávající vzorec inhibovaného chování ve vztahu к cizímu prostředí). Z psychodynamického hlediska je důležitým afektem stud, strach ze ztráty sebekontroly a nadměrné očekávání, kritické, ponižující nebo zesměšňující reakce druhých. Z psychoanalytického hlediska pak v pozadí sociální fobie může být kombinace velikášských představ spolu s pocity méněcennosti a konflikt superega v důsledku společensky nepřijatelných sexuálních a agresivních fantazií (Vymětal, 2007, Hőschl, 2004).
Klient, muž, 28 let, přišel do poradny na doporučení obvodní lékařky, která se neúspěšně pokoušela zvládat jeho obavy z vystoupení na veřejnosti benzodiazepinovými anxiolytiky (na které je klient atypicky citlivý, dostává se do hluboké sedace již po minimálních dávkách). "