1.	Životopis Ericha Fromma

2.	Vznik knihy

3.	Svoboda ve Frommově pojetí

4.	Proces individualizace

5.	Zápas za svobodu v moderních dějinách

5.1	Tři mechanismy úniku

5.1.1

Autoritářství

5.1.2

Destruktivita

5.1.3

Konformismus

6.	Rozbor západní demokracie

7.	Hledání pravdy

8.	Použitá literatura

"Základ Frommova pojetí svobody tvoří myšlenka, že člověk je tvor společenský, který vyžaduje interakci s druhými lidmi. Lidé nemohou žít bez nějakého druhu součinnosti s druhými lidmi. V tomto pojetí se Fromm liší od Freuda, který se na člověka dívá jako na soběstačného jedince který vstupuje do interakce s jinými lidmi pouze když chce ukojit některý ze svých pudů. Fromm vychází z toho, že klíčem k psychologickému problému je specifický vztah jedince ke světu a ne jeho uspokojení (či frustrace) a také z předpokladu, že vztah mezi člověkem a společností není statický. Nejvyšší i nejnižší lidské pudy nejsou pevně určené a biologicky dané lidskou přirozeností; jsou výsledkem společenského procesu, který člověka utváří. Společnost má tedy jak funkci potlačovací (restriktivní), tak funkci tvořivou. Fromm si klade otázku, proč dochází v průběhu dějin ke změnám lidského charakteru; uvádí tezi o dynamismu lidské přirozenosti a některých složkách lidského charakteru, které jsou snadněji manipulovatelné a přizpůsobivější než jiné. Kromě primárních pudů, které musí být ukojeny (jídlo, spánek) uvádí Fromm další důležitou lidskou potřebu: zbavit se osamělosti. Podle Fromma lidská povaha není ani biologicky daný, ani vrozený souhrn pudů, ani souhrn kulturních vzorců, jimž se člověk hladce přizpůsobuje (jak se na to dívá behaviorismus), ale je produktem lidské evoluce, má své vnitřní mechanismy a zákonitosti. [1]
Fromm pozoruje vyčleňování jedince z původních vazeb v průběhu historie. Tento proces nazývá „individualizací”. Člověk ruší primární vazby, které mu poskytují bezpečnost a orientaci. Začíná se orientovat ve světě sám, hledá znovu bezpečí. Fromm celý proces přirovnává k individualizaci dítěte. Čím více dítě roste, tím více pátrá po svobodě a nezávislosti. S růstem svobody však může narůstat i osamělost a izolovanost. Proto jedinec hledá nové vazby, které ho mohou znovu svazovat. Člověk má pak mnohdy pocit bezmocnosti a hledá cesty k úniku. [2]
Počátek procesu individualizace Fromm datuje k přechodu středověku do renesance (konec 15. století). Ve středověku člověk nebyl svobodný v moderním smyslu tohoto slova, netrpěl však osamělostí a izolovaností. Měl určené místo, identifikoval se s určitou rolí v společnosti a to mu dávalo pocit bezpečí. Středověká společnost individuum nezbavovala svobody, protože pojem „individuum” v podstatě ještě neexistoval, vztah člověka k jeho světu se vyznačoval primárními vazbami. S nástupem renesance se struktura společnosti i osobnosti změnila, oslabila se jednota a centralizace. Vzrostlo množství kapitálu a ekonomická aktivita i konkurence. Bohatství se stalo ve společnosti nejdůležitějším prvkem. V renesanci byly položeny základní kameny kapitalismu. Idea „výkonnosti“ se stala jednou z největších ctností. Pro jedince přestalo existoval pevné místo v ekonomickém řádu, kapitál přestal být pro člověka služebníkem, stal se mu pánem. Svět ztratil omezení a zároveň nabyl na hrozivosti. Člověk je náhle ohrožován mocí neosobních sil, sil kapitálu a trhu. Nová svoboda je spjata s vytvořením hlubokého pocitu nejistoty, bezmocnosti, pochybností, osamocení a úzkosti. Má-li člověk úspěšně jednat, musí být tyto pocity potlačeny. "