1.

Úvod

2.	Rétorika – definice

3.	Historie řečnického umění

3.1.	První učitelé (Korax a Teisias)

3.2.	Nevyvratitelné vědění a mínění

3.3.	Vysvětlení základních termínů

3.4.	Rétorika a soudní praxe

3.4.1.

Instituce porotního a odvolacího soudu Heliaia

3.4.2.

Athény a politická rétorika

3.5.	Moderní pohled na dějiny rétoriky

4.	Aristotelovo stěžejní dílo Rétorika

4.1.	Kniha první

4.2.	Kniha druhá

4.3.	Kniha třetí

4.3.1.

Architektura textu

4.4.	Aristotelovy učebnice rétoriky a rozvoj trojí argumentace

4.4.1.

Apodiktický

4.4.2.

Dialektický

4.4.2.1.

Indukce a dedukce

4.4.3.

Rétorika

4.4.3.1.

Sylogismus

4.4.3.2.

Řečnické argumenty

4.4.3.3.

Osobnost řečníka

5.	Rétorika dnes

5.1.	Chaim Perelman

5.2.	Nové komunikační technologie a jejich vliv

5.3.	Jazyková image

6.

Závěr

"Sokrates uvažuje o ideálním řečníkovi, který je podle něj dialektik, jenž zná dobře své auditorium a umí ho přesvědčit logikou zvolených argumentů i vytříbeným stylem řeči. Rétorika sama o sobě je jenom propracovaným, ale v principu neutrálním nástrojem, který je řečníkovi k dispozici. Podobně smýšlí i Aristoteles.

Aristoteles chápe rétoriku jako neutrální systém, který nabízí rétorovi metodickou cestu pro sestavení řeči a vyhledávání důkazů. Pravda pak je v pojetí Aristotelově objektivní a my pravdu můžeme poznat rozumem, přestože je poznání pravdy objektivně subjektivní. Z tohoto důvodu má o účinku řeči rozhodovat váha myšlenek. Právě proto se tolik Aristoteles zaobírá metodami usuzování a argumentací jako nástrojů k hledání pravdy.

Aristotelovo stěžejní dílo Rétorika je rozděleno do tří knih, přičemž každá z těchto knih nese samostatné poselství svému čtenáři.

Kniha první je věnovaná rétorice a dialektice, různými druhy řečnictví. Kniha druhá se zaměřuje na řečníkovu osobnost, metody a postupy, jimiž se řečník má řídit, aby získal své posluchače. Konečně třetí kniha tohoto cyklu je o slovní stránce řeči řečníka a o přednesu. Budeme–li uvažovat o jakémsi historickém členění, pak jsou první dvě knihy starší asi o 20 let, než kniha třetí.

Kniha první, kterou napsal Aristoteles, zaměřila svůj pohled k příbuznosti i odlišnosti mezi dialektikou a rétorikou. Základním pohledem na rétoriku je pohled – rétorika jako umění, rétorika jako umělecká dovednost. Sám Aristoteles ve svém díle hned v první větě vymezuje rétoriku: jako protipól dialektiky.

Sloveso v tomto citátu, v této větě však nemusí znamenat kategoricky proti, ale může nést i odlišný význam a to: „na místě.“ Rétorika, která je na místě dialektiky. Výraz dialektika znamenal původně umění rozhovoru či diskuse, kde se střídají tvrzení a námitky, podepřené racionálními argumenty.

Cílem tohoto rozhovoru je přiblížit se pravému poznání tím, že si účastníci vzájemně vyvracejí nesprávná či neobhajitelná mínění. „Umění“ pak spočívá v tom, že každý účastník musí správně pochopit smysl tvrzení a odpovídat na ně v souladu s pravidly tehdejší logiky. Rétorika na místě dialektiky. Dále v této knize věnuje filosof svou pozornost jednotlivým druhům řečnictví a jejich charakteristice."

V práci jsou opominuty následující zdroje: http://nb.vse.cz/kfil/Win/atlas1/indukce.htm; http://cs.wikipedia.org/wiki/Sylogismus.