1.	První obchodní stezky na našem území v době paleolitu

2.	Hypotéza o cínové stezce

3.	Obchodní stezky z doby železné

4.	Keltové stavitelé prvních silnic

5.	Římské silnice

6.	Nejvýznamnější stezky na našem území

7.

Mýtné

8.	Cestování od raného středověku až do vlády Karla IV.

9.	Dopravní infrastruktura od husitských válek po válku třicetiletou

10.	Rozvoj obchodu a dopravy za vlády Marie Terezie

11.	Rozvoj průmyslové výroby začátkem 19. století

12.	Polovina 19. století - vznik silniční dopravy

13.	Železniční doprava

14.	Výroba osobních vozů

15.	Vznik autobusových linek

16.	Výstavba pouliční druhy v Brně poč. 20. století

17.	Rozvoj osobní dopravy

18.	Výstavba dálnic

19.	40. léta v Protektorátu Čechy a Morava

20.	Ochromení civilní automobilové dopravy za okupace

21.	Poválečná výstavba dálnic

22.	50. a 60. léta nový rozvoj automobilového průmyslu

23.	Přehled osobních vozů dostupných v druhé polovině 20. století

24.	Použitá literatura

"Na naše území sice zasahoval římský vliv - na jižní Moravě bylo nalezeno mnoho římských artefaktů, především táborů římských legií, obchodní stanice v Pavlově, nejseverněji byla římská „castra“ prozatím nalezena v Olomouci, můžeme však předpokládat, že existovala i v Brně, kde však byly stopy zničeny pozdější středověkou výstavbou – avšak bohužel na našem území s největší pravděpodobností nezasahoval systém římských silnic, který protkal nejen území Apeninského poloostrova, ale i většinu území Evropy které k Římské říši náleželo – dnešní Řecko, Balkánský poloostrov, Rakousko, Švýcarsko, západní Německo, země Beneluxu, Francii, Španělsko, Portugalsko a Anglii, dále pak severní Afriku od Maroka přes Alžírsko, Tunisko a Libyi až po Egypt a také území dnešního Izraele, Libanonu, Sýrie, Jordánska, Iráku a Turecka. Dálkové římské silnice vedly až do Saudské Arábie a do zemí ležících v okolí Černého a Kaspického moře, do Arménie a Íránu.
Římské silnice byly skutečnými „silnicemi“, měly standardní šířku 80 stop (23,68 m), vlastní vozovka měla šířku 40 stop (11,84 m), vedle ní vedly dva postranní chodníky o šířce 20 stop (5,92 m), které byly od vozovky odděleny pruhy trávy nebo nízkými zídkami. Po chodnících chodili pěší nebo jezdili jezdci na koních, po vozovce jezdily vozy, případně po ní pochodovaly vojenské útvary – legie. Silnice byly osazeny milníky (římská míle je 1,48 km, což odpovídá osmi řeckým stadiím (185 m)). Silnice byly dlážděny kamennými deskami, pod nimi byl postupně nejprve písek s drtí (10 cm), drobné oblázky s maltou (25 cm), velké oblázky s maltou (25 cm) a lomový kámen s maltou (30 cm), který ležel na udusaném podloží. Silnice měly sklon 5% z důvodu odvodu vody z povrchu.
Už tehdy se objevily problémy s poškozováním povrchu silnic přetíženými vozy, proto bylo zákonem upraveno maximální povolené zatížení vozů a to následovně: dvoukolový vůz se zápřeží 3 mulů 196 kg, čtyřkolový osobní vůz se zápřeží 6 mulů 327 kg, těžký čtyřkolový nákladní vůz 490 kg. Vozy se po silnicích pohybovaly většinou poměrně nízkou rychlostí, nepřevyšující 5 km/hod., svědčí o tom zájezdní hostince poskytující možnost noclehu (mansiones), které byly budovány ve vzdálenostech 30 – 40 mil od sebe (45 – 60 km), což představovalo vzdálenost, kterou byl vůz schopen urazit za jeden den. Mezi těmito zájezdními hostinci byly v intervalech 10 – 12 mil budovány stanice pro výměnu koní (mutationes) rychlých poslů, kteří byli schopni díky nim za den urazit až 160 mil (237 km).
Stoupání římských silnic bylo většinou mírné, 5 – 7 %, mnohdy bylo vykoupeno značným množstvím přemístěné zeminy v zářezech pro silnice; výjimku tvořily alpské silnice, u kterých byl spád až 15 %. Aby stoupání k alpským průsmykům nebylo tak prudké, budovaly se rozsáhlé systémy serpentin (například u průsmyku sv. Bernarda překonávala římská silnice výškový rozdíl téměř 2000 metrů na úseku dlouhém 27 kilometrů s devíti úseky uměle vybudovaných serpentin (Musil, 1987). "

Práce obsahuje obrázky. Čistý text je cca 18 stran.