1.

Úvod

2.	Druhy forem

2.1	Monologické formy

2.1.1

Přednáška

2.1.2

Vysvětlování

2.1.3

Vyprávění

2.2	Dialogické formy

2.3	Formy skupinové

2.3.1

Kurz

2.3.2

Seminář

2.3.3

Workshop

2.3.4

Skupinové cvičení/trénink

2.4	Institucionální formy

3.

Závěr

4.	Seznam použité literatury

"Vysvětlování
Představuje monologickou formu, při které lektor využívá analyticko-hodnotících postupů a jejich obsah přináší účastníkovi pochopení určitého jevu. Za předpokladu, že informace takto podané skutečně vysvětlují, co má být vysvětleno a účastník chápe k čemu to je.

Uplatňuje se především u osvojování znalostí pojmové povahy a při vyvozování zobecňujících závěrů lektorem. Lektor na základě důkladného popisu a analýzy rozvíjí logické myšlení účastníků. Může využít metody indukce a dedukce.

Přednášející by měl dbát na to, aby účastníci dokázali vlastním aktivním myšlením nové poznatky propojovat a dospěli k pochopení podstaty problému. Lektor by měl usilovat o neustálý kontakt s účastníky a kontrolovat úroveň porozumění. Mluvit srozumitelnou řečí, používat otázky typu: co se může stát při výkonu…apod.

Vyprávění
Pro posluchače vděčná a zábavná forma, kterou lektor sděluje konkrétní události, děje a prožitky. Tato forma se především uplatňuje u posluchačů, kteří nejsou zvyklí na teoretické a abstraktní uvažování (využívá se zde principu od jednoduššího k složitějšímu), nebo po náročné činnosti posluchačů jako prostředek relaxace.

Umění vyprávět spočívá v umění posluchače oslovit komplexně – aktivovat jeho rozumové a emoční schopnosti.

Mezi monologické formy dále řadíme: referát, komentář, popis, úvahu.

Při zvolení jakékoli z uvedených forem musí lektor brát na zřetel, že logicky přesné, postupné vysvětlení problému nestačí. Vyučující musí usilovat o to, aby látku či problém účastníkovi rozumově i citově přiblížil. Teprve tehdy, když účastník problém „vezme za svůj“ a začne aktivně spolupracovat, přináší monologická forma žádoucí úspěch.

Proto jsou nároky na didaktické zvládnutí této formy značné. Je potřeba podporovat učební aktivity a vnitřní zpětnou vazbu (autoregulaci) účastníků.

Například:
• vyvoláním co nejsilnější motivace k učení, stavu napjatého očekávání
• promyšlenou strukturací působení na účastníky
• reagováním na předpokládané rozumové operace účastníka (pseudodialog)
• předvídáním předpokládaných chyb
• usnadňováním autoregulace účastníků tím, že jim zpřístupníme pochopení cílů

Monologické formy jsou více méně jednostranným vztahem k účastníkovi vzdělávacího procesu a je tedy vhodné je při působení na účastníky těchto procesů kombinovat s ostatními formami."

Zápočtová práce do předmětu Teorie celoživotního vzdělávání.