1.	Stručný dějinný vývoj sociologie

1.1	Doba velkých teorií

1.1.1

Karl Marx

1.1.2

Herbert Spencer

1.1.3

Émile Durkheim

1.1.4

Max Weber

1.1.5

Vilfredo Pareto

1.2	Vývoj ve 20. století

1.3	Česká sociologie

2.	Sociologické disciplíny

3.	Metody sociologie

"Sociologie je věda, která se snaží podat celkový obraz společnosti (společenských jevů a vztahů), její struktury a zákonitosti jejího vývoje. Snaží se formulovat obecně platné principy společenského vývoje a poznat pravidla života sociálních skupin. Z latinského societas = společnost a řeckého logos = rozum, věda.

Stručný dějinný vývoj sociologie
Problematika lidské společnosti je neoddělitelnou součástí filozofického myšlení již od doby Platona ve starověku. Vznik sociologie jako vědní disciplíny se klade do 19. století.
Velká francouzská revoluce a průmyslová revoluce v Evropě v polovině 19. století způsobily rozpad tradiční lidské pospolitosti. Urbanizace a industrializace, určující činitele moderní společnosti, vedly ke vzniku řady problémů a konfliktů. Na tuto situaci reagoval francouzský filozof August Comte (1798-1857) svým požadavkem na ustanovení nové vědní disciplíny, která bude pozitivisticky, tedy na základě faktů, studovat společnost a přitom využívat poznatků ostatních společenských věd, které má zastřešovat. Průmyslovou společnost klade do opozice vůči nábožensky orientované a vojensky zaměřené společnosti tradiční a věří v její vědecké řízení. Sociologie tak má sloužit reorganizaci společnosti a racionální organizaci výroby. Sociologie má řešit dva základní problémy: zkoumat společenský řád (statika) a společenský vývoj (dynamika). Comte došel k závěru, že jednotlivé společnosti procházejí třemi stadii (teologickým, metafyzickým a pozitivistickým) a společenský řád lze zajistit vědeckým řízením společnosti.

Doba velkých teorií
První vývojové období (od 40. let 19. století do 20. let 20. století) je nazýváno dobou velkých teorií. Mezi nejvýznamnější představitele tohoto období patří Durkheim, Marx a Weber.
Karl Marx (1818 – 1883) nasměroval sociologii na studium tzv. společenskoekonomických formací (je vždy charakterizována společenskými třídami, jež mají opačné ekonomické zájmy, a konflikt mezi nimi vede k revoluci a nastolení nové socioekonomické formace). Na rozdíl od Comta, Spencere a Durkheima, kteří viděli v kapitalismu spíše příslib pozitivního vývoje moderní společnosti, spatřoval Marx v moderním průmyslovém kapitalismu příčinu problémů moderního světa a upozorňoval na rozpory a boje mezi různými sociálními skupinami. Jeho utopickou představou bylo vybudování beztřídní komunistické společnosti.
Poznatky přírodních věd, z nich především Darwinova evoluční teorie (organicistický směr), vedly Herberta Spencera (1820 – 1903) ke srovnání lidské společnosti s biologickým organismem. Společenská evoluce povede k dosažení svobody jednotlivce, státní moc má být podřízena vůli občanů. Neusiloval o změny či řízení zlepšené společnosti, spíše doufal v její lepší a plnější pochopení. Jako přesvědčený stoupenec liberalismu se domníval, že společnost ponechaná sama sobě je schopna harmonického vývoje směřujícího samovolně k dosažení optimálního stavu. Byl proto proti reformám, socialismu a třídnímu boji. Rozvíjel evolucionalismus a naturalismus, tedy přesvědčení o jednotě zákonů společenských a přírodních.
Tento naturalistický přístup odmítl Émile Durkheim (1858 – 1917). Požadoval výklad společnosti jen z ní samé. Společnost ovlivňuje jedince díky existenci sociálních jevů (vše vyznačující se sociální povahou zvnějšku působící na lidské jednání a je determinující). To jsou všechno jevy, které existují nezávisle na vědomí individua a přitom na něj vyvíjejí tlak (např. právní normy, jazyk, náboženská dogmata). Zdůrazňoval nezbytnost chápání lidského chování na pozadí širšího společenského kontextu, když upozorňoval na emotivní, mimo racionální až rituální základ lidského soužití. Dělbu práce považoval za významný faktor stavu a směřování společnosti. Náboženství chápe jako faktor posilující skupinovou integritu."