1.	Sociální struktura

1.1.	Sociální stratifikace

1.2.	Sociální status

1.3.	Sociální mobilita

2.	Normální a patologické jevy

2.1.	Sociální deviace

2.2.

Prevence

"Např. homosexualita byla v některých dobách a v některých vrstvách zcela akceptovanou záležitostí, jindy a jinde zase okolností pronásledovanou, odsuzovanou a nuceně skrývanou, dnes v celku tolerovanou.
Variabilita sociálních jevů způsobuje, že některé formy chování se jeví jako krajní, neobvyklé a nenormální. Jejich nositelé se také zřídka kdy neocitají na okraji společnosti (marginalizace).
Podstatné hranice normy a normality společnost většinou vymezuje kvalitativně: platí univerzální zásada, že krást se nemá. Je ovšem pravdou, že drobná krádež je klasifikována jako přestupek, a teprve od určité výše škody je klasifikována a sankcionována jako trestný čin.
Zdá se proto vhodné rozlišovat mezi pojmy odchylka od normy (deviace) a sociální patologie. Jako patologické označujeme jevy škodlivé, přímo ohrožující společnost, stabilitu jejího řádu nebo její jednotlivé složky – občany. Část sociálně patologických jevů je právně definována a překročení norem podléhá trestnímu postihu (patří sem všechny uznávané formy kriminality, tj. majetková, násilná trestná činnost, morální a sexuální delikty). Některé sociálně patologické jevy se ocitají na samé hranici zákona – u nás se vede diskuze o postihu přechovávání drog nebo o zákonné regulaci prostituce.
Mnohé patologické jevy mají spíše individuální charakter a dopad, z části bychom mohli mluvit o poruchách či chorobách (alkoholismus, sebevražednost). I tyto jevy však vycházejí ze sociálních podmínek (vliv ekonomické situace, náboženství) a mohou mít značné celospolečenské důsledky.
Deviantní chování a sociálně patologické jevy se objevují i v obdobích relativní stability společnosti. Typický je však jejich nárůst v období velkých sociálních změn.
Sociální deviace
Odchýlení od kterékoliv sociální normy chování hodnotí sociologie jako sociální deviaci. Klíčovým problémem je otázka normality. Zde hraje v posuzování chování jednání jedince důležitou úlohu tzv. toleranční mez, pokud je překročena, je již chování chápáno jako deviantní. Toleranční mez je variabilní v čase a v různých společnostech může být vymezena různě (např. konzumaci alkoholu některé společnosti tolerují, jiné sankcionují).
Každá kultura definuje obecné cíle, jejichž sledování bude očekávat od svých členů. Zároveň existují sociálně tolerované prostředky, s jejichž pomocí mají jedinci o tyto cíle usilovat. Velká část deviantního chování vzniká tak, že lidé volí takové prostředky, které nejsou sociálně přípustné. Pokud jedinec akceptuje jak hodnoty (cíle) společnosti, tak prostředky jejich dosahování, mluvíme o „normálním chování“, tzv. konformismu.
Volba nezákonných prostředků (např. krádeže) k dosažení legitimního cíle (bohatství) se nazývá inovací. Jako únik označujeme jednání, kdy se jedinec vyřazuje ze společnosti tím, že neuznává ani její cíle ani její prostředky a nenavrhuje žádné alternativní hodnoty (uchyluje se např. k drogám). Opakem úniku je vzpoura, kdy člověk odmítá stávající cíle a prostředky jejich dosahování a navrhuje alternativní řešení (např. sekty). Lpění na závazných prostředcích bez ohledu na to, vedou-li skutečně ke sledovatelným cílům, se nazývá ritualismus."