1.

Život

2.	Teorie poznání

2.2.

A priori

2.3.	A posteriori

3.

Etika

3.1.	Světě věcí pro sebe

3.2.	Svět věcí o sobě

3.3.	Kategorický imperativ

4.	Osvícenství a náboženství

"Německý filozof, poslední představitel osvícenství, profesor metafyziky, logiky, fyziky, geografie, antropologie a práva, Immanuel Kant, strávil život v pruském Královci (Königsberg, dnes Kaliningrad). Byl velmi společenský a sám na sebe poměrně přísný, celý život dodržoval přísné zásady a rozvrhy. Do vydání svého zásadního díla, jímž je Kritika čistého rozumu (1781), byl Kant považován za představitele kontinentální racionalistické metafyziky se zájmem o přírodní vědy, především astronomii. Nejvýznamnějším Kantovým přínosem z tohoto období je teorie vzniku sluneční soustavy z prvotní pramlhoviny. V druhém a ve svém hlavním tvůrčím období (tzv. kritickém) se věnoval zkoumání předpokladů rozumu. Předkantovští filozofové používali rozumu, aby kritizovali svět. Kant postupoval obráceně: podrobil kritice rozum sám. Ale člověk není jen bytostí myslící, nýbrž i chtějící a cítící. Rozvrhl proto své učení na část teoretickou, etickou a estetickou; Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti aj.
Kant se řídil přesným denním rozvrhem: vstával v pět hodin, dopoledne přednášel, k obědu často zval hosty a odpoledne chodil na procházku po známé „Cestě filosofů“. Pokud se ale líčí jako profesorský pedant, je to přehnané. Hrával velmi dobře karty i kulečník a ve společnosti byl velice oblíbený, zejména jako skvělý vypravěč. Také na jeho přednášky vzpomínali jeho žáci s nadšením: Kant byl vtipný a hlavně vedl své posluchače k samostatnému myšlení. Dožil se téměř 80 let a byl pohřben ve dnes zničeném Královeckém dómu. Na ruské univerzitě v Královci je pamětní deska se slavným citátem: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
Četba Humových spisů vyburcovala Kanta podle jeho vlastních slov z „dogmatického spánku“. Uvědomil si totiž platnost Humova soudu, že rozumové poznání bez smyslového názoru není obecně možné. Na druhé straně Humeův empirismus vede k závěru, že jisté poznání není vůbec možné, a tedy ke skepticismu. Hume ho přivedl ke kritickému zkoumání „podmínek možnosti poznání‘“, tedy schopností lidského rozumu. Provedl velkolepou syntézu racionalismu a empirismu.
Hume domyšlením některých důsledků empirismu ukazuje jeho nedostatky. Kritizuje kauzalitu - ukázal, že pojem kauzality, stejně jako např. pojem substance, vzniká v člověku opakováním sledu určitých vjemů. Vezmu-li např. z tělesa všechny kvality, které jsou nám dány impresemi, zbude pouze představa. Představa substance ale musí pocházet z nějaké imprese. Představa nemá vůbec svůj původ ve vnějším vnímání (to poskytuje pouze kvality a jejich spojení), nýbrž ve vnitřním nazírání, v činnosti rozumu. Svět je pouze uplývání těchto představ v mé mysli.
Locke se staví proti Descartovi – odmítá jeho učení o vrozených idejích a tvrdí, že rozum je původně tabula rasa, nepopsaný papír, na který se teprve dodatečně obtiskují zkušenosti. Poznání je tak podle Locka empirické – „nic není v rozumu, co předtím nebylo ve smyslech."

Klíčová slova jsou zvýrazněna tučně.