1.	Friedrich Wilhelm Nietzsche

2.

Morálka

3.	"Bůh je mrtev"

4.

Nadčlověk

4.1.	Nihilismus

5.	Věčný návrat a amor fati

6.	Vůle k moci

7.	Ivan Klíma

8.

Dílo

8.1.	Romantické období

8.2.	Pozitivistické období

8.3.	Zarathustrovské období

"Nihilismus
„V nic nevěřit je jediný správný způsob myšlení člověka“
Nihilismus (z lat. nihil, nic) je postoj nebo filosofické stanovisko, které pouze popírá a odmítá – například možnost pravdivého poznání (radikální skepse), ale zejména platnost všech hodnot, autorit a podobně.
Rozhodující význam má však pojem nihilismu až u Friedricha Nietzscheho. Podle něho je nihilismus přímým důsledkem „smrti Boha“, kterou však dávno připravila a nepřímo způsobila celá západní tradice, počínaje Platónem, a zejména pak křesťanství. Platónem podle něho začíná tradice, která proti viditelnému světu, v němž člověk žije a umírá, staví jiný, „onen svět“, který měl být věčný a dokonalý. Vyzvedáním „onoho světa“ platonici i křesťané záměrně znehodnocovali tento svět, a když se představa „onoho světa“ a věčných idejí zhroutila, jeví se jim skutečný svět jako bezcenný a lhostejný.
To ovšem většině lidí nebrání, aby si ve světě bez Boha zařídili „své malé pohodlí“, založené na lži a přetvářce. Tu vidí zejména v křesťanství, v jeho „otrocké morálce“, která vyzvedá slabošské postoje soucitu, a naopak podrývá lidskou sílu, odvahu a velikost. Nietzsche sám sice na několika místech vyjadřuje zděšení nad tím, že „Bůh je mrtev“ a „my jsme ho zabili“, a ptá se, jak budeme bez něho žít. Své vlastní poslání ale chápe jako překonání tohoto nihilismu vlastní vůlí a tvořivostí. Pokud se člověk k tomuto překonání vzchopí, pokud pochopí, že „člověk je něco, co musí být překonáno“ a že je „mostem k nadčlověku“, může se mu „nihilismus“ ukázat jako osvobození od falešných představ a nadějí.
I nihilismus však musí být překonán, Zarathustra zvěstuje světu příchod nadčlověka, vyššího vývojového druhu, který nahradí slabý a veskrze nedokonalý druh lidský. (V tomto bodě svého učení je Nietzsche zjevně inspirován Darwinovou vývojovou teorií). „Člověk je cosi, co má být překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán?… Čím je opice člověku? Posměchem nebo bolestným studem. A stejně má býti i člověk nadčlověku: posměchem nebo bolestným studem… Nadčlověk je smysl země.“

Věčný návrat a amor fati (láska k osudu)
„Všechno přichází, všechno se vrací, věčně běží kolo jsoucna.“
Nietzsche se vrací k prastaré představě, že dějiny světa nejsou smysluplným směřováním, ale v sobě uzavřeným cyklem. Všechny věci a události zde již nesčíslněkrát byly a v nezměněné podobě ještě nesčíslněkrát budou. Tato myšlenka je tím nejtěžším, s čím se musí člověk vyrovnat, a dokáží to jen ti vskutku nejsilnější duchové. Takovíto lidé svůj nezměnitelný osud nejen přijmou, ale dokonce si jej zamilují: „Toto že byl život?, chci říci smrti. Nuže dobrá, ještě jednou.“
Základním principem Nietzscheho velmi nesystematického filosofování je nelítostná poctivost, jež si nezastírá beznadějnost lidského osudu a „překonává“ ji statečným přijetím té „nejtěžší myšlenky“, epikurejského „věčného návratu téhož“: jelikož svět nemá smysl a jen věčně trvá, musí se člověk smířit s tím, že se v něm všechno opakuje. Zároveň se mu však může vzepřít tím, že přitaká své vůli k moci, že rozvíjí svoji tvořivost, že tvoří své vlastní hodnoty a tak připravuje cestu k nadčlověku. Tento Nietzscheho titanismus ke konci života přechází v megalomanii, přesvědčení o vlastním spasitelském poslání.

Vůle k moci
Nietzsche je ryzím voluntaristou. Vůle panující ve světě je vůle k moci. I člověk je kusem této vůle k moci, neschopen ji však sám prosadit. To je člověk otrok. Nietzsche drsně útočí na otrocký, stádní stav davu, který se schovává za morálku, demokracii, socialismus, emancipaci, abstrakci a hlavně za křesťanství. To vše Nietzsche odmítá. Jen nadčlověk (nesrovnatelně mocný a osamělý), který ví, že Bůh je mrtev, ztělesňuje vůli k moci, bez všech zábran."