1.	Pojem mystika

1.1.	Současná církev a mystika

2.

Středověk

2.1	Vývoj církve ve středověku

2.2	Postavení člověka a církve ve středověku

2.3	Vznik albigenských a valdenství

2.4	Mnišské a řeholní řády

3.	Mystika v křesťanství

3.1	Hlavní představitelé

3.2	Mystika a scholastika

3.3	Mistr Eckhart

„Pojem mystika
Chceme-li mystiku definovat, narazíme na obtíže. V dějinách spirituality neexistuje shoda v tom, co se přesně mystikou rozumí. Jedni ztotožňují mystiku se spiritualitou, podle jiných se mystika vztahuje jen na mimořádné zkušenosti s Bohem. Slovo mystika je odvozeno od řeckého adjektiva mystikos, které je příbuzné se slovesy myó- zavřít oči a ústa, aby se tajemství stalo niterným, a myeó – uvést do mystéria. U Řeků byla mystika původně zasvěcením do mystérií. V kultu se očekávalo, že dojde ke splynutí s Bohem, jenž byl oslavován.

Mystika je poznání pravdy, která je zahalena tajemstvím. Vztahuje se ke skrytému božskému základu bytí, který může vnímat jen ten, kdo se odloučí od davu a otevře se askezí a meditací Bohu. Dialog s mystikou nám může ukázat, že mystika není jen cestou náboženskou, ale i terapeutickou, že sjednocení s Bohem také léčí naše rány, osvobozuje nás od vnitřní i vnější závislosti a vede nás k vlastnímu pravému já. Snad z toho zřetelně vysvitne, že mystická cesta je zásadně odlišná od cesty morální, kterou církev v současnosti opět silně zdůrazňuje. Mystická cesta nevychází z morálních principů, ale ze zakoušení božského, které proměňuje člověka v jeho nejhlubším nitru a obrozuje i jeho jednání. Zatímco se morálka snaží příkazy a normami zlepšit a změnit člověka zvnějšku, proměňuje ho mystika zevnitř. Kdo se zcela odevzdá Bohu a sjednotí se s ním, bude proniknut jeho duchem. Božský duch pak poznamená jeho myšlení a jednání. Jak ukazují dějiny církve, morální cesta změnila velmi málo lidí, zatímco mystickou cestou mnozí došli k svatosti.
Středověk
Životní podmínky 13. století byly ve střední Evropě samozřejmě zcela jiné než dnes. Lidé žili především v neustálé nejistotě a ohrožení. Smrt byla tehdy běžným jevem každodenního života, patřila k němu a počítalo se s ní. Dnešní přesvědčení a nenahraditelné ceně každého lidského života byla středověku cizí, člověk byl pojímán především jako smrtelný tvor. Zabití a popravy byly běžné. Nesmíme zapomínat, že všichni středověcí lidé žili v pevném a samozřejmém přesvědčení, že člověk smrtí nekončí. Důležitou okolností středověkého života byla malá centralizace a poměrná slabost panovnické moci. Ve srovnání s mocí panovnickou byla středověká církev lépe organizována a více centralizována. I když neměla vlastní mocenské prostředky, opírala se o pevnou disciplínu mnišských řádů a do jisté míry i církevních hodnostářů a kněží. Měla celkem dobře organizovaný daňový systém a i její nehmotné prostředky, tj. klatba a interdikt, byly ještě ve 13. století velmi účinné. Papež a císař se v této době dostali do vleklého sporu v otázce ustanovování biskupů /boj o investituru/. V tomto sporu se církevní organizace silně zdokonalila a utužila, takže nakonec byl císař nucen ustoupit. Problém sám se tím však nevyřešil a byl zdrojem neustálých napětí a konfliktů.“