1.

Úvod

2.	Doprovázení těžce nemocných teoreticky

2.1	Zasloužíte si více času i pozornosti

2.2	Ujasnit si cíl

2.3	Tabu nepomůže

2.4	Umět se vžít do kůže nemocného

2.5	Co bychom měli vědět o bolesti

2.6	Posila v nemoci

2.7	Nemoc jako příležitost

3.	O hospicovém hnutí

3.1	Jak to vidí lékař

3.2	Tři formy hospicové péče

3.2.1

Domácí hospicová péče

3.2.2

Stacionární hospicová péče (denní pobyty)

3.2.3

Lůžková hospicová péče

3.3	Hospicová péče z hlediska časového

3.3.1

1. období (pre finem)

3.3.2

2. období (in finem)

3.3.3

3. období (post finem)

3.4	Hospice ve světě

3.5	Činnost dobrovolníků

3.6	Asociace hospicového hnutí

4.

Závěr

"DOPROVÁZENÍ TĚŽCE NEMOCNÝCH TEORETICKY
Zasloužíte si více času i pozornosti
Hned v úvodu je zdůrazněna důležitost doprovázení těžce nemocných blízkými osobami. Pro to je ale potřeba, aby se lékař dokázal ve správnou chvíli stáhnout do pozadí. Uvědomit si, že není nutné zatěžovat pacienta „náročnou léčbou i ve fázi, kdy méně by pro něho znamenalo více.“ (str. 12) Ale aby pomoc blízkých neublížila, „je potřeba vědět jak“ pomáhat (str. 12). Autorka upozorňuje, že není v jejích silách podat návod „pro každou konkrétní situaci“ (str. 12). Doprovázení těžce nemocného, nebo umírajícího musí být „individuální a tvůrčí, doslova a bez nadsázky umělecký. Žádná rutina, žádné řemeslo.“ (str. 12)

Ujasnit si cíl
Zde se autorka zamýšlí nad cílem pomoci. Cílem může být:
• úplné uzdravení,
• snášení útrap chronického onemocnění,
• důstojné a klidné umírání.
Stanovení cílů je v této knize pojato odlišně, než je koncepce osobních cílů v sociální práci. Cíl neurčuje pacient sám, ale je snaha o to, aby se na společném cíli shodli všichni zúčastnění: lékař, rodina pacienta i sám pacient. Nejde o osobní cíl pacienta, ale o cíl léčby. Naopak společný je důraz na reálnost cílů („je dobré… problémy roztřídit na ty, které změnit mohu...“ a ty, „které je nutno prostě přijmout.“ str. 14) a jejich proměnlivost v čase.

Tabu nepomůže
Že je smrt a umírání tabuizované téma, je smutně známý fakt pro všechny pomáhající. Autorka v této kapitola ukazuje na nutnost bořit toto tabu. Vždyť „všichni budeme umírat bez generálky, rovnou ‚naostro‘“ (str. 16) Zisk z toho budou mít především umírající a tím pádem (jednou) i my všichni. Vrácení umírání do rodiny a společnosti nám umožní zkombinovat odbornost a nemocniční péči současné doby s psychickým komfortem umírajícího mezi jeho blízkými. Umírající, který není „uklizen“ za zdi nemocnic nás možná nutí vyrovnat se s naší vlastní smrtelností, ale zároveň nám poskytuje možnost vyrovnat se s naší vlastní smrtelností. Jde jen o úhel pohledu.

Umět se vžít do kůže nemocného
Následující kapitoly (Umět se vžít do kůže nemocného, Jak se chováme ve stavu ohrožení a Co prožívá nemocný a jeho nejbližší) se zabývají potřebami nemocného a reakcí na nemoc a fázemi vyrovnávání se s ní.
Reakce na nemoc vychází z ohrožení, kterým tato nemoc bezesporu je. Autorka zdůrazňuje, co všechno nemocný ztrácí: jméno, postavení, životní jistota, soukromí, práce, volnost pohybu, možnost aktivity… (str. 18) „K tomu všemu naopak přibyla bolest, slabost, obavy, nepříjemná vyšetření...“ (str. 18) Samotná reakce je psychickou obranou „s cílem zachovat si duševní rovnováhu“ (str. 22)
Reakce jsou determinovány více faktory. Např.:"

Práce obsahuje tabulku, rozsah čistého textu je 6,5 stran.