1.	Úvod (předmluva)

2.	Teoretická a historická část

2.1.	Střední škola, historie

2.2.	Anormativní chování

2.2.1.

Pubertální osobnostní změny a adolescence

2.2.2.

Normalita a anormalita

2.2.3.

Závady chování

2.2.4.

Poruchy chování

2.2.5.

Patologie chování

2.3.	Kazuistika

2.3.1.

Základní údaje, popis žáka, jeho problémy

2.3.2.

Moje pozorování a pozorování kolegů

2.3.3.

Náhled klinického psychologa

2.3.4.

Rozhovor s chlapcem

2.3.5.

Písemné vyjádření žáka k problémům

2.3.6.

Zápisy z výchovné komise

2.3.7.

Shrnutí a můj závěr

3.	Empirická část

3.1	Popis výzkumného vzorku

3.1.1.

Průměrný věk dívek

3.1.2.

Průměrný věk chlapců

3.1.3.

Počty dívek

3.1.4.

Počty chlapců

3.1.5.

Z jaké rodiny pochází

3.1.6.

Popis použité metody

3.2.	Předvýzkum

3.3.	Vlastní výzkum

3.3.1.

Výběr metody

3.3.2.

Sestavení metody

3.4.	Výsledky výzkumu

3.5.	Interpretace výsledku

4.	Závěry pro pedagogickou teorii a praxi

5.

Shrnutí

"2.2 Anormativní chování
2.2.1 Pubertální osobnostní změny a adolescence
Langmeier (1991, 134) popisuje ve své publikaci Vývojová psychologie pro dětské lékaře, že přechod z dětství do dospělosti je bezprostřední, jedinec dosud závislý je v určité době přijímán hned do společenství dospělých jako plně rovnoprávný člen. Dospívající se začínají lišit jak od dětí, tak od dospělých, vytvářejí si zvláštní znaky i specifickou subkulturu s odlišným vyjadřováním, oblečením a úpravou, někdy zakládají i zvláštní neformální či formální seskupení – různá „hnutí mládeže―. Zmiňuje se, že postavení dospívajících ve společnosti je nejisté a jejich výchovné vedení často nejednotné. Nejasnosti související s rychlými společenskými proměnami mohou být příčinou mnoha obtíţí mládeţe a vytvářejí četné problémy při jejich výchově. Mnozí dospívající jako by sami nerozuměli svým projevům – úzkostlivě pozorují své niterné stavy a stále více přemýšlejí o svých vnitřních konfliktech, utíkají se do svého soukromého citového světa nebo do vystupňovaného denního snění, které je odvádí ještě dále od reality.
Sama jsem toto období popisovala ve svém deníčku, který jsem si pravidelně psala již od konce svých14. let „31. 1. 1970 je mi 16 let – och jak je to divný svět! Jsem úplně bezmocná. Strašně ráda bych brečela, ale nejde to. Nevím co dělat??! Jsem strašná puberťačka: nafoukaná, ale úplně strašně. Nad sebou bych zaplakala. Jak na intru, tak i tady ve Znojmě. Jsem hnusná, nemožná a nejhorší na světě. Vyčítám kamarádce, že to kvůli ní jsem nafoukaná. Ale vždyť to není pravda. Můžu si za to sama. Musím se změnit! Ale jak? … Už je mi líp, už jsem se z toho vyspala. Zjistila jsem, že jsem melancholická, děsně se do sebe uzavírám. Poslední dobou se mi líbí všechno to, co ostatním ani moc ne. Například nekouřit, nepít, nechodit zmalovaná, nechodit s klukem, líbí se mi vážná hudba, mám touhu po rychlosti (motorka), přemýšlím o svém zaměstnání – musí být zvláštní. Také přemýšlím o svém životním partnerovi, snažím se být jemná, ale jsem i naivní.―
„Pochopiteľne mladiství spravidla nemajú také pevné presvedčenie o cene svojej osoby, a preto vzniká nebezpečenstvo, ţe prepínajú vo voľbe prostriedkov imponovania. Mladistvý sa musí naučiť iné veci, a pritom sa na začiatku dopúšťa chýb.― (Clauss, Hiebsch, Böttcher, 1970, 285)
Toto období popsal Václav Příhoda ve své knize Ontogeneze lidské psychiky II – Vývoj člověka od patnácti do třiceti let (1983, 59): „Odrůstání rodině a přechod od její intimity k širším sociálním vztahům vedou již samy o sobě k bojovému ovzduší. Je to doba „nevděku― mládeţe, bezohlednosti mladých k starým. Roztrpčenost rodičů z tohoto poměru je odvěká, jak ukazuje i přísloví: Malé děti ujídají chleba, staré srdce.―
Kuric (2001, 94, 95) vymezil pubertální období u dívek v rozmezí od 10. aţ 11. roku do 13. aţ 14. roku a u chlapců od 11. až 12. roku do 14. – 15. roku. Uvádí, že pubertou nebo dospíváním rozumíme jednak tělesné změny podmíněné pohlavním dozráváním, jednak samotné pohlavní dozrávání a zahrnujeme sem také všechny ty psychické změny, které se v průběhu vymezeného časového období objeví. V duševní oblasti se v tomto období zvyšuje aktivita dospívajících, je patrná duševní rozkolísanost, nevyrovnanost a přecitlivělost. Starší i novější autoři tuto etapu – zvláště první část dospívání, tzv. prepubertu – nazývají obdobím „druhého zrodu―, „bouře a náporu―, „útočnosti a výbojnosti―, „druhého vzdoru― či „vulkanismu―. Dospívající přeceňuje vlastní síly i názory, postoje k sociálnímu prostředí jsou provázeny projevy prchlivosti, vzdorovitosti, většími či menšími sklony odmítat poslušnost, zvýšenou emotivností a jinými rodícími se vlastnostmi."

Zpracováno jako diplomová práce na Katedře psychologie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.
Práce obsahuje řadu tabulek a grafů, rozsah čistého textu činí cca 40 stran. Grafy v příloze o rozsahu cca 12 stran nejsou započítány do celkého rozsahu práce.
Práce je ve formátu Acrobat Reader (*.pdf).