1.	Vznik úřadu

2.	Pozice úřadu ve 13. století

3.	Česká dvorská kancelář za Jana Lucemburského

4.	Reformy Karla IV.

5.	Česká dvorská kancelář v 1 století

6.	Vláda za Rudolfa II.

7.	Reformy Karla VI.

8.	Zrušení kanceláře

"Jedním z důsledků reforem dvorské kanceláře za Karla IV. bylo její užší propojení s královskou radou, jakožto sborem odborníků a politických rádců krále, jejíž význam vzrostl zároveň s větší váhou jeho panovnické moci. Jednotliví členové rady byli často v královské kanceláři činní jako relátoři, čili jako osoby předávající králův příkaz ke zlistinnění nějaké záležitosti, respektive tlumočící královu vůli.
Význam královské kanceláře díky reformám Karla IV. rostl úměrně s tím, jak byly obecně respektovány písemnosti a písemné řízení celou společností i státním aparátem. Zatím sice nebyl ve správním smyslu pevně strukturován způsob vyřízení jakékoli záležitosti u krále, ale již byly ustáleny diplomatické postupy zlistinnění. Vyřizování jednotlivých záležitostí proto hlavně spočívalo na personálních vztazích v nejširším slova smyslu mezi panovníkem a žadatelem. Tyto vztahy samozřejmě většinou zprostředkovaly osoby z panovníkova okolí. Následné písemné zachycení vyřízené záležitosti v kanceláři pak bylo ovlivněno stykem mezi těmito zprostředkovateli a kancelářským personálem, který fungoval nejen jako pasivní vykonavatel rozhodnuté věci, ale i jako činitel dotvářející konkrétní podobu konečného znění. Tento postup se týkal zejména řadových správních rozhodnutí, které měly stanovené pevné písemné formy.
Kancelář tedy po stanovení konečného rozhodnutí již pracovala sama. Tato praxe dávala dvorské kanceláři možnost proměny ve skutečnou správní instituci, která o určité věci také rozhoduje a nejen ji pouze vyřizuje. Tento prvek činnosti české dvorské kanceláře, který měl v tomto směru potenciál rozvoje do budoucnosti, musíme považovat za jeden z nejvýznamnějších důsledků její reformy za vlády Karla IV. Dalším významným důsledkem reforem za tohoto panovníka byl již výše zmíněný růst významu písemností ze státního hlediska, který logicky podmínil také vzrůst úlohy kancléře a celé kanceláře. V této souvislosti Karel IV. založil i nový úřad archiváře (registrator).
Za další z důsledků reforem lze považovat samotné organizační uspořádání kanceláře. Ta na konci vlády Karla IV. již představovala početně velkou instituci s vnitřní hierarchizací na vyšší (koncipující) a nižší (opisující) notáře, eventuálně registrátory. Vedení kanceláře spočívalo v rukou králova kancléře (cancellarius regis, aule regie) jakožto králova důvěrníka. Tuto funkci zastávala obvykle vzdělaná osoba s literárním, politickým a diplomatickým rozhledem. Kancléři bylo podřízeno ještě několik protonotářů. Ve funkci kancléře se např. významně uplatnil biskup Jan ze Středy. I nadále trvalo čestné kancléřství probošta vyšehradské kapituly, jeho titul se však změnil na kancléře království (cancellarius regni).
Je také zapotřebí zdůraznit, že na rozdíl od praxe běžné za Jana Lucemburského, Karla IV. na jeho cestách doprovázela vždy jen část kanceláře, zatímco většina personálu zůstávala podobně jako královská rada v Praze. Její fixování na stálé místo pak bylo dalším důvodem vzrůstu jejího správního významu. Kancelář tak mohla být v pravidelném styku s radou, se kterou se částečně prolínala a s níž přebírala část výkonu králových funkcí."