1.	Vymezení imunity

2.

Historie

2.1.	Imunita v římském právu

2.2.	Démokritos a imunita

3.	Zákon č. 35/1918 Sb., o osobní nedotknutelnosti (imunitě) členů Národního shromáždění

4.	Ústava z roku 1948

5.	Ústava z roku 1968

6.	Zákon č. 325/1920 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny Národního shromáždění

7.	Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny

8.	Srovnání zákona č. 325/1920 Sb. a zákona č. 90/1995 Sb.

9.	„Občanská imunita“

"Občan demokraticky obsazený do pozice člena parlamentu vývojem zastává místo, jemuž je zvyklostmi či právně přiřazena imunita. Historicky se vyvinula jako systém ochrany, nezranitelnosti poslance ze strany monarchy, vlády, apod. Lze rozeznávat tzv. věcnou imunitu jako ochranu před důsledky činnosti poslance při jeho jednání o věcech parlamentu a osobní imunitu jako ochranu poslancova místa. Zvláštním druhem může být trestní imunita jako vyčlenění poslance ze sankcí za určitá jednání jinak sankcionovaná.
V encyklopedii římského práva (Bartošek, M) najdeme pod pojmem „Imunitas“ následující charakteristiku: „...osvobození od daně nebo veřejné dávky jako zvláštní výsada udělovaná jednotlivci, sociální skupině nebo obci; za republiky senátem, poté císařem. Mezi tykto privilegované patřili např. učitelé všech stupňů a lékaři. Tito byli osvobozováni od některých veřejných povinností jako je třeba vojenská služba a pod.“
Půjdeme-li po časové řadě ještě více nazpět, několik staletí před narození Krista a konkrétněji do antického Řecka první poloviny prvního tis. př.nl., je takřka nemožné, při alespoň trochu důkladnějším bádání, nenarazit na zmínku o jakémsi Démokritovi. Dnes je tento filozof spíše ve stínu svých slavnějších současníků, kterými nebyli nikdo jiní než například Platón nebo někteří sofisté. Zčásti je toto samozřejmě také dílem zubu času, který nám z díla Démokritova příliš nezanechal. Z toho co zbylo je dnes vzpomínáno především učení o atomech - tzv. atomismus, méně známé a připomínané jsou jeho postřehy týkající se politiky a fungování státního aparátu vůbec. O Démokritovi můžeme, jako o málokom z řeckých filozofů před ním a také nějakou chvíli po něm, hovořit jako o vyznavači demokratického uspořádání společnosti. Z dostupných materiálů můžeme konstatovat, že už Démokritos navrhoval něco, co bychom dnes bez dlouhého rozmýšlení zařdili pod termín poslanecká imunita. Leč, jak bylo,je a bude údělem všech filozofů po celém světě, Démokritovi myšlenky byly ještě po nějaký čas odsouzeny k zahálce na papíře, zatímco stále nové a nové revoluce stínaly hlavy předchozím vládcům s železnou pravidelností. Tímto nechci tvrdit , že zavedení institutu poslanecké imunity dokáže v momentě revoluce zabránit krveprolit svrhnutých, domnívám se však, že stálé vědomí jakéhosi tabu v této oblasti může sehrát za určitých okolností významnou roli.
To bylo tedy několik zastavení v minulosti a nyní opusťme z prostorových důvodů vývoj tohoto fenoménu v běhu staletí a zastavme se až v historii poměrně nedávné, u dokumentu zvaného „Zákon číslo 35 ze dne 9.listopadu 1918 o osobní nedotktnutelnosti (imunitě) poslanců Národního shromáždění. O tom jak velký význam byl asi tomuto zákonu tehdy přiznáván svědčí i nízké pořadové číslo stejně jako jeho přítomnost v útlé Sbírce zákonů z roku 1918, tedy těch zákonů které se během horkého podzimu stihly schválit. Samotný zákon mluví rychle, stručně a jasně tak, že si zde můžeme některé jeho části přepsat
§ 1.
Člen Národního shromáždění nemůže býti stíhán pro své hlasování v Národním shromáždění nebo jeho komisích a podléhá pro výroky tam učiněné jen disciplinární moci Národního shromáždění.
§ 2.
K trestnímu a disciplinárnímu stíhání poslance třeba je souhlasu sněmovny, odepřela-li jej, je trestní stíhání vylučeno.
§ 3.
Byl-li člen Národního shromáždění dopaden a zatčen při trestním činu samém, bezpečnostní úřad neb soud musí zatčení to ihned oznámiti předsedovi Národního shromáždění. Nedá-li národní shromáždění do čtrnácti dnů ode dne zatčení nebo není-li shromážděno, do čtrnácti dnů po sejití se souhlas k další vazbě, vazba přestává.
§ 4.
Člen Národního shromáždění má právo odepříti svědectví o věcech, jež mu byly svěřeny.
Dnes už můžeme u tohoto zákona najít také dodatek, který je více než signifikantníí: „Zrušen předpisem 150/1948 Sb."

V práci se objevují pravopisné chyby.
Názvy předpisů jsou zvýrazněny tučně, citace z nich kurzívou.