1.

Úvod

2.	Humovy definice příčiny

3.	Zvyk coby zdroj veškerého poznání skutečných věcí

4.	Učení se kauzálním vztahům prostřednictvím jazyka

5.	Problém magického myšlení a „biasů“

6.	Víra jako zkušeností získaný smysl pro realitu

7.	Idea nutného spojení – výsledek „aha-zážitku“

8.

Závěr

"Úvod
K jednotlivým aspektům Humovy filosofie lze přistupovat různě. Je možné zvolit dějinně filosofické hledisko a pokusit se nalézt nový pohled na myšlení jak samotného filosofa, tak i jeho doby – musím však přiznat, že v tomto ohledu jsem příliš špatně vzdělán. Druhou možností je zamyslet se nad tím, co je na myšlenkách nejslavnějšího skotského filosofa inspirativní i dnes. Zaměřil jsem se na okomentování, volnější interpretaci a kritiku základních stavebních kamenů Humových úvah o kauzalitě (tak, jak jsou podány v An Enquiry Concerning Human Understanding) a to především ve světle soudobého poznání.

Humovy definice příčiny
Definice příčiny (v Mouralově překladu, který je v tomto případě přesnější) zní:
1) „...předmět následovaný druhým, když všechny předměty podobné prvnímu jsou následovány předměty podobnými druhému. Nebo jinými slovy, když nebýt prvního, neexistoval by ani druhý.“
2) „...předmět následovaný druhým, když objevení prvního vždy přináší myšlenku na druhý.“

Zvyk coby zdroj veškerého poznání skutečných věcí
Hume se ve čtvrté kapitole Enquiry táže, jaká je povaha veškerého poznání „matters of fact“ (v Gajově překladu „skutečných věcí“ , v překladu Mouralově „faktických okolností“ ) a dovozuje, že je poznáváme na základě opakované zkušenosti. Vlastnosti těchto skutečných věcí (předmětů ) poznáváme na základě jejich účinků, nemůžeme na ně, protože jsou účinky a příčiny odděleny, bez předchozí zkušenosti s nimi usuzovat rozumem.
Účinek je tedy dle Huma děj naprosto jiný než příčina a nemůže být z příčiny vyvozen a priori. Vidíme-li předmět poprvé, nejsme schopni říci, jaký účinek z něj vyplyne. Naše poznání tohoto vztahu je plně odvozeno ze zkušenosti a z možnosti extrapolovat na základě sdružování idejí podle principu podobnosti. Hlavním vodítkem lidského života je zvyk – čekáme stejný sled událostí, jaký jsme zažili v minulosti. „Všechny závěry odvozené ze zkušenosti jsou tedy následky zvyku, nikoli rozumové úvahy.“ Těchto závěrů jsou schopny i děti a zvířata. O tom vypovídá druhá definice, jež tvrdí, že kauzální spojení je očekávaná souslednost dějů. Tato definice se také dobře hodí k popisu anomálie jako něčeho, co nepředjímáme.
Kauzalita neexistuje a priori, o spojení mezi jevy nejsme schopni nic říci (ani to, zda existuje či nikoli). Existují jen souslednosti dějů a naše adaptace na ně. Co se chybějícího mezičlánku mezi příčinou a účinkem týče, bylo by zajímavé zamyslet se nad touto myšlenkou z hlediska současné vědy – poznali jsme ty mezičlánky, nebo jsme pouze výrazně zjemnili měřítko a vnímáme pouze posloupnost většího množství dějů, jejichž mezičlánky jsou pro náš rozum ale stále stejně nedosažitelné, jako byly pro Huma?

Souvislost s behaviorismem
Poznání kauzálního vztahu je tedy důsledkem učení typu (dnešní terminologií) klasického podmiňování, při kterém se vytváří v psychice podmíněné spojení na základě opakování. Nicméně ve svých úvahách v Enquiry nezohledňuje učení se kauzálním vztahům zprostředkovaně pomocí jazyka, kde už poznání kauzálního vztahu rozum neobchází. Bylo by samozřejmě možné říci, že zprostředkovaná znalost je založena na bezprostřední zkušenosti někoho jiného, nicméně je zjevné, že se jedná o typ učení, jehož zvířata a nejmenší děti schopny nejsou, a který přesto dokážeme využít k předvídání vlastností předmětů a to i když se s nimi osobně setkáváme poprvé. Navíc je třeba říci, že v soudobé vědecké praxi by asi jen obtížně fungovalo spoléhání se na tento způsob přístupu k realitě. Konkrétně by asi bylo obtížné aplikovat jej například v rámci kontraintuitivních důsledků kvantové mechaniky."

Součástí práce je její zhodnocení pedagogem.