1.

Úvod

2.	První republika

3.	Vnitropolitické příčiny anšlusu

4.	Zahraničněpolitické příčiny anšlusu

5.

Anšlus

6.	Zisky a ztráty

7.

Závěr

"1. První republika
Porážka Rakousko-Uherska v první světové válce znamenala pro Rakousko nový začátek. Přechod od mocnosti k malému státu však s sebou přinesl řadu negativních skutečností, jako například omezil pracovní příležitosti, prohloubil rozdíly mezi městem a venkovem, dal vzniknout nevraživým politickým sporům. Výrazně se začal pociťovat i problém rakouské národní identity. Elity i obyčejní lidé byli přesvědčeni, že Rakousko nemá vyhlídky na svébytnou existenci. Nedůvěřovali v jeho schopnost udržet se jako stát, hospodářsky se rozvíjet, a otevřeně vyjadřovali touhu připojit Rakousko k Německu, což se posléze projevilo i na vyhlášení „Německého Rakouska“.
Nedůvěru vůči nově vzniknutému státu prohloubila i saintgermainská dohoda z roku 1919, podle níž muselo Rakousko nést odpovědnost za následky války. Obyvatelé byli rozhořčeni taky nad ztrátou pohraničních oblastí (zejména Jižního Tyrolska) a článkem 88, který zakazoval sjednocení s Německem bez souhlasu rady Spojených národů.

2. Vnitropolitické příčiny anšlusu
Rakousko se za první republiky potýkalo s řadou hospodářských problémů. Jednou z příčin byl i pomalý hospodářský rozvoj země. Vídeň a Dolní Rakousy byly průmyslovou částí, zatímco zbylé spolkové země se zaměřovaly na zemědělství. Nový stát se mj. pod vlivem rozbití integrovaného hospodářského prostoru habsburské monarchie potýkal s hlubokými hospodářskými potížemi, nedostatkem jídla, zhroucením státních financí, vysokou nezaměstnaností a v neposlední řadě i vysokými cly na zboží dovážené ze sousedních států. Vypuknutí světové hospodářské krize a s tím spojený pád největší rakouské banky Creditanstalt v roce 1931 ještě prohloubily nepříznivé podmínky a posílili volání po anšlusu.
Druhým velkým problémem v tomto období byla vládní nestabilita. Od října 1918 do července 1934 se v Rakousku vystřídalo 23 vlád a 12 kancléřů. Narůstaly konflikty mezi „rudou“ Vídní, kde byli v největším počtu zastoupeni sociální demokraté, a venkovem, jenž patřil křesťanštím sociálům. Rozpoutal se politický boj, v kterém se nedbalo na dodržování demokratického režimu v zemi, ale soustřeďoval se na sobecké zájmy. Obě strany využívaly v bojích ozbrojené složky - křesťanští sociálové Heimwehr a sociální demokraté Schutzbund - a podněcovaly tak vzájemnou nenávist. Situace vyvrcholila v létě 1927, kdy si hromadné demonstrace a stávky vyžádaly 86 mrtvých a 744 zraněných.
Volby do Národní rady v roce 1930 skončily porážkou křesťanských sociálů, kteří se poklesu své popularity zalekli tak, že se dalším volbám chtěli za každou cenu vyhnout. To se jim podařilo, protože v roce 1930 se v první rakouské demokratické republice volilo naposledy. Po krátké vládě Otta Endera a Karla Buresche byl Engelbert Dollfuss, ministr zemědělství a lesnictví v období Bureschovy vlády, požádán, aby se chopil funkce kancléře. O tento úřad neměl nikdo zájem, protože vláda měla ve sněmovně většinu jenom jednoho hlasu. Dollfuss se i navzdory tomu chopil příležitosti a 20. května 1932 se stal kancléřem.
Po zmatcích při zasedání parlamentu 4. března 1933 podal Dollfuss návrh na demisi vlády a zažádal o jmenování podle zmocňovacího zákona. Prezident Wilhelm Miklas kancléři vyhověl a tak se 8. března stalo Rakousko autoritativní diktaturou. Právě tato skutečnost se stala impulsem pro zahraniční spolupráci Rakouska s Itálií."