1.

Úvod

2.	Řecko během druhé světové války

2.1.	Napadení Itálií

2.2.	Intervence Německa a počátky okupace

2.3.	Trojí okupace

2.4.

Odboj

2.5.	Zásahy Spojenců

2.6.	Okupace na ústupu

3.	Občanská válka

3.1.	První kolo občanské války

3.2.	Jednání o nové vládě a konec okupace

3.3.	Listopadová krize roku 1944

3.4.	Druhé kolo občanské války – bitva o Athény

3.5.	Dohoda z Varkizy

3.6.	Vývoj v KKE do konce roku 1945 a volby v březnu 1946

3.7.	Třetí kolo občanské války

3.7.1.

Léta 1946–1947

3.7.2.

Léta 1947–1948

3.8.	Závěrečná fáze bojů, konec občanské války a její důsledky

4.

Závěr

"3.1. Řecko během druhé světové války
Od začátku druhé světové války se Ionanis Metaxas (ministerský předseda, který fakticky v letech 1936 až 1941 diktátorsky vládl Řecku, i když oficiálním panovníkem byl král Jiří II, a který se netajil obdivem k Hitlerovi a Mussolinimu) snažil udržet řeckou neutralitu. Mussolini si však z různých důvodů vybral Řecko jako vhodný cíl útoku a okupace a věřil, že se bude jednat o velice snadný cíl. Mezi zmíněné důvody patřily rozpory, které mezi Řeckem a Itálií existovaly v otázce Albánie a souostroví Dódekanésos (Rhodos), navíc Mussolini nechtěl zůstat pozadu za Hitlerem v otázkách územních zisků a italské impérium mělo získat výraznější podobu. Řecko se zdálo snadným protivníkem a problémem nebylo ani nalezení důvodu k vyhlášení války.

3.1.1. Napadení Itálií
K tomu došlo 28. října 1940, kdy „italský vyslanec Emanuele Grazzi z Mussoliniho pověření předložil Metaxasovi ultimátum, zahrnující řadu ponižujících podmínek, především souhlas s „dočasným“ umístěním italských jednotek na řeckém území po dobu válečného konfliktu Itálie s Velkou Británií. Metaxas na sebe vzal břemeno historické zodpovědnosti a bez konzultace s králem či se svými spolupracovníky, ale v souladu s míněním drtivé většiny řeckého národa označil okamžitě podmínky italského ultimáta za nepřijatelné…“. Jeho slavné „ne“ patří mezi nejvýraznější body jeho kariéry a mezi nejsilnější okamžiky v dějinách země. Samotná agrese Itálie vůči Řecku začala necelé tři hodiny po obdržení negativní odpovědi na ultimátum a silné, moderně vyzbrojené italské jednotky vnikly z Albánie do řeckého Epiru. O několik hodin později začalo italské letectvo s nálety na některá řecká města a dopravní uzly. Mussolini nepovažoval za nutné informovat Hitlera o své akci, protože počítal se snadným vítězstvím a nechtěl se o pocit triumfu s nikým dělit. Hitler byl tedy postupem svého partnera nanejvýš překvapen a nijak nadšen. Naopak – „klid na jihovýchodě“, který si přál, a který měl být předpokladem pro útok na východě, byl v okamžiku ztracen.

Italská armáda narazila hned od počátku na nečekané problémy. Válka v Řecku byla brutální a nekompromisní. Řekové se jasně přihlásili ke starému válečnému heslu – svoboda nebo smrt a na útok reagovali velmi energickou obranou své země. Vlastenecké nadšení sjednotilo většinu národa a dočasně odsunulo do pozadí vnitřní spory i odpor proti Metaxasově diktatuře. Diktátor si naopak - svým rozhodnutím neustoupit italskému nátlaku získal dočasně i podporu Řeků, kteří k němu jinak necítili sebemenší sympatie. Patřili mezi ně i mnozí komunisté, např. Nikos Zachariadis, který v dopise z vězení vyzval své stoupence k boji proti italskému fašismu. Tento dopis, který vycházel ze Zachariadisovy neznalosti změny instrukcí Kominterny z Moskvy z podzimu 1939, zadržela Maniadakisova policie (Konstantinos Maniadakis působil jako ministr pro veřejnou bezpečnost) a využila ho zveřejněním k podpoře Metaxasova režimu. Další dva dopisy (z 26. listopadu 1940 a 15. ledna 1941), které již obsahovaly změněné stanovisko ke konfliktu a vyzývaly občany, aby se od „války dvou znepřátelených bloků a od expanzionistických tendencí řecké buržoazie“ distancovali, tajná policie také zadržela, ale k jejich uveřejnění tentokrát z pochopitelných důvodů nedošlo. Řekové se bránili velmi statečně a již 14. listopadu 1940 zastavila řecká armáda vedená generálem Alexandrem Papagosem pronikání nepřítele a naopak přešla do protiútoku a výsledkem bylo nejen osvobození celého území řeckého státu, ale dokonce i přenesení bojů do sousední Albánie. Pokus o zahnání Italů do moře se však nezdařil a do poloviny února 1941 se linie fronty stabilizovala a zůstala zachována až do dubna 1941, i když se jí obě strany (Řekové s britskou podporou) snažili zvrátit ofenzivními operacemi."

Zpracováno jako seminární práce pro předmět Soudobé dějiny jihovýchodní Evropy.