1.

Sókratés

1.1.	Otázka pramenů a historičnosti zpráv

1.2.	Osobnost a život

1.3.	Filosofický životní styl

1.4.	Dialog jako forma filosofování, tzv. sokratovská metoda, učená skepse

1.5.	Etický intelektualismus

1.6.	Malé sokratovské školy

1.6.1.

Škola megarská – Eukleides z Megary

1.6.2.

Škola kynická – Antisthenés

1.6.3.

Škola kyrénská – Aristippos z Kyrény

2.

Platón

2.1.

Život

2.2.	Platónova Akademie

2.3.

Spisy

2.4.	Podobenství o jeskyni

2.5.	Platónova filosofie

2.5.1.

Nauka o idejích

2.5.1.1.

Svět idejí

2.5.1.2.

Svět smyslový

2.5.2.

Platónský trojúhelník

2.5.3.

Platónovo pojetí duše

2.5.3.1.

Lidská duše a její části

2.5.3.2.

Světová duše

2.5.4.

Etika a duše

2.5.5.

Pojetí státu

3.	Aristotelés

3.1.

Život

3.2.

Dílo

3.3.	Shrnutí Aristotelova myšlení

3.4.	Systém Aristotelovy filosofie

3.5.	Metafyzika

3.6.	Nauka o duši

3.7.

Etika

3.8.

Politika

3.9.

Logika

"3) Dialog jako forma filosofování, tzv. Sokratovská metoda, učená skepse („Vím, že nic nevím.“)

• Důraz na konkrétní praktické problémy, na odkrytí skutečného smýšlení partnerů, na rozum.
• Kdo vstupuje do hovoru se Sókratem, musí se připravit na to, že bude muset hodnotit své jednání ze stanoviska dobra a rozumu.
• Téma tvoří otázka po některé zdatnosti (ctnosti), která je vlastně otázkou po umění správně žít. Každý člověk se přirozeně domnívá, že toto umění ovládá, že žije dobře a že ví, v čem dobrý život spočívá. Sokrates však sebejistému partnerovi dokazuje, že toto vědění nemá, i když si myslí opak.
• Sókratovo tázání zasahuje dotyčného v jeho vlastním oboru - vojevůdce Lachés je tázán na statečnost, věštec Euthyfrón na zbožnost, rétor Gorgiás na výměr rétoriky, učitel areté Prótagorás na učitelnost areté - viz dialogy podle těchto postav nazvané.
• Odhalení nevědění působí jeho partnerům rozčarování z vlastní nedokonalosti a často vede k trpkosti vůči Sókratovi, který mu tuto pravdu odkryl.
• Ovšem na druhé straně mu Sókratés umožnil, aby se snažil dosáhnout skutečného vědění, protože jej zbavil vědění domnělého a ukázal, kde pravé vědění hledat.
• Dialog, který zbavuje partnera chyb a ukazuje mu cestu k nápravě jeho nedostatků, působí jako výchovný nebo vyučovací prostředek.

• Sokratovská metoda, tzv. porodnické umění - pomáhal při „zrození myšlenek druhým“. Zvláštnost této metody spočívá v tom, že partnerovi (ne žákovi) nepředává hotové poznatky. Partner sám musí mít zájem zdokonalit se, který projeví tím, že poté, co mu Sokrates jeho domněnky vyvrátí neuteče a nezanevře na něj. Znamená to, že se musí zajímat o stejné otázky a problémy jako Sókratés a že musí být schopen myšlenkové práce. Proto Sókratés rozmlouvá pouze s některými, především mladými lidmi, kteří jsou ochotni přizpůsobit svoje životní hodnoty těm jeho.
• Hovory se Sókratem byly pro jeho partnery přínosné v tom, že Sókratés je nechal přemýšlet a docházet k vlastním myšlenkám. Sám o sobě tvrdil, že nic neví, a proto nemůže být učitel. Právě otevřenost a bezprostřední bezvýslednost jeho hovorů pobízela partnery k přemýšlení. Sami si svůj zájem o zkoumání nedovedli vysvětlit, proto hovořili o magickém působení Sókratovy osoby.
• Ve všech dialozích je kladen důraz na rozum, který je zároveň péčí o duši – když poznáme dobro, budeme podle něj i konat
• Věřil, že vědění je síla, která činí člověka svobodným- ,,Vědění je ctnost“ – tvrdil, že není možné nejednat spravedlivě, když vím, co spravedlnost je.
• Učená skepse - ,,Vím, že nic nevím“ – Sokrates zjistil, že člověk nemůže vědět všechno, a čím moudřejší je, tím více si to uvědomuje"

Částečně zpracováno formou odrážek. Důležité pojmy jsou značeny tučně, citace kurzívou.
Některé pasáže práce jsou volně dostupné na internetu.
Součástí práce je drobné schéma.