1.	Racionalismus a empirismus

1.1.	René Descartes

1.2.	Jan Ámos Komenský

1.3.	Benedikt Baruch Spinoza

1.4.	Gottfried Wilhelm Leibniz

1.5.	John Locke

1.6.	George Berkeley

1.7.	David Hume

2.	Osvícenská filozofie ve Francii

2.1.	Encyklopedisté

2.1.1.

Charles-Louis de Montesquieu

2.1.2.

Francois Maria Arouet Voltaire

2.1.3.

Jean Jacques Rousseau

"René Descartes [dékárt ] (1596 – 1650), racionalista

Životem spadá sice ještě do období renesance, filozofií ovšem náleží k nejvýznamnějším myslitelům nové doby. Sledoval soudobý trend a odmítal vše historizující. Odtud pak pramenilo jeho zaměření na přírodu a matematiku, která dle jeho názoru není ovlivněna historií a je zárukou správnosti. Jedinými prameny poznání mu byly „čistý rozum a nezaujaté pozorování skutečnosti“ (racionalismus).
Matematiku považoval za nejjistější vědu, která je dána pouhým rozumem, a exaktní přírodovědu měl za užitou matematiku. Filozofii naopak vyčítal, že v ní schází nesporná a jistá konstatování, která by nebyla zpochybnitelná a zpochybňována (různými školami, osobnostmi).
Snažil se proto nalézt to, co považoval za pravdivé. Jeho snahou je nalezení jistých, nezpochybnitelných základů poznání, jasné a přesné zachycení pravdy, přičemž za pravé vědění považoval vědění o tom, co nesporně je. Aby toho dosáhl, vystavuje všechno mínění a smyslové poznání skepsi, která vede k poslednímu jevu, o němž již pochybovat nelze, tedy k nezpochybnitelnému faktu existence toho pochybujícího a tak vzniká proslulé: „Dubito ergo cogito; cogito, ergo sum!“ (pochybuji tedy myslím; myslím, tedy jsem).
Přesvědčením, že absolutní jistotou je ono „myslím, tedy jsem“, byla ovšem ve své podstatě zpochybněna víra (existence) v Boha. Descartes proto musel podat vysvětlení, které spočívalo v tezi, že máme vědomí o Bohu dříve než o sobě samých (apriorní) a že Bůh je poslední zárukou pravdy, čímž přibral kromě vědomí o vlastní existenci ještě ontologický důkaz o Boží existenci.

Základní pravdy, včetně samotného pojmu pravdy, spočívají v naprosté zřetelnosti a danosti a jsou vázány na subjekt - „všechno je pravdivé, co jasně a přesně vnímám“. Descartes rozlišoval dva typy těchto pravd:
a) Tzv. vrozené ideje (idea Boha a matematické zásady), které vyvíjí duše pouhou samočinností, tedy mysl na ně přijde sama od sebe. „Vrozenost“ jim zaručovala obecnou platnost a božský původ.
b) Tzv. ideje získané zkušeností, uměle, které jsou jakoby „obrazy“, představy o smyslové skutečnosti, o věcech.

Spis: Rozprava o metodě – v něm hledá cestu pro pravdivé poznání:
1. Žádnou věc nelze považovat za pravdivou, dokud ji nepoznáme tak, že o ni nezůstane žádná pochybnost.
2. Každou zkoumanou věc musíme rozdělit na části a studovat ji analyticky.
3. Je třeba myslet podle určitých stupňů – od nejjednoduššího k nejsložitějšímu.
4. Je třeba si udělat důkladné záznamy při výzkumu, abychom si byli jisti, že jsme na nic nezapomněli.

Proti Baconově indukci staví Descartes dedukci. Proti Baconově experimentu staví intuici - buď do poznání pronikneme, nebo ne. Jde o racionalitu založenou na rozumové intuici - jev jasný, zřetelný, evidentní pocit. Intuici považuje za uchopení něčeho, co je zřetelné pro rozum a o čem neexistuje pochybnosti, že by to mohlo být jinak."

Důležité pojmy jsou zvýrazněny tučně nebo podtržením.