1.	Vznik německé filozofie

1.1.	Immanuel Kant

1.1.1.

Předkritické období

1.1.2.

Kritické období

1.1.2.1.

Kritika čistého rozumu

1.1.2.2.

Kritika praktického rozumu

1.1.2.3.

Kritika soudnosti

1.2.	Georg Wilhelm Friedrich Hegel

1.2.1.

Fenomenologie ducha

1.2.2.

Filozofický systém

1.2.3.

Dialektika

1.2.4.

Koncepce dějin

1.2.5.

Náboženství

1.3.	Ludwig Feuerbach a náboženství

1.4.	Karl Heinrich Marx

1.4.1.

Dialektický materialismus

1.4.2.

Historický materialismus

1.4.3.

Ekonomické analýzy - Kapitál

1.4.4.

Marxismus

"Imanuel Kant (1724-1804)
Narodil se v pruském Königsbergu. Pocházel z chudé rodiny, jeho matka byla velkou stoupenkyní pietismu. Kant byl natolik obklopen náboženstvím, že se u něj na jedné straně vytvořila reakce, která jej nutila držet se po celý život od církve dál, a na druhé straně byl až do konce života označován za německého puritána. S přibývajícím věkem cítil touhu uchránit pro sebe a pro svět alespoň podstatu víry, kterou mu jeho matka pevně vštípila.V roce 1755 začal Kant pracovat jako soukromý lektor na univerzitě v Königsbergu (Královec). V roce 1770 se stal profesorem logiky a metafyziky.
Kantovo zdraví bylo od narození podlomeno, proto si zvolil úzkostlivou životosprávu a pravidelný rozvrh dne. Vždy vstával v pět hodin a začínal ihned pracovat. Od sedmi do devíti přednášel. Pracovní doba pro vlastní studium, v níž také vznikaly jeho vědecké spisy, byla od devíti ráno do jedné hodiny odpoledne. V době oběda měl téměř vždy hosty. Po procházce, která se také vyznačovala přesným rozdělením, ať už bylo počasí jakékoli, opět pracoval a přesně v deset hodin večer uléhal.
Dílo: Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes; Kritika čistého rozumu; Kritika praktického rozumu; Kritika soudnosti; Základy metafyziky mravů; K věčnému míru

Předkritické období
Kant se zabýval kosmologií, geografií, studoval lidské rasy a vznik vesmíru. Psal o planetách, zemětřeseních, ohni, větru, sopkách, zeměpisu, a o stovkách dalších podobných věcí. Jeho Teorie nebes (1755) se pokoušela o mechanické vysvětlení veškerých hvězdných pohybů a vývoje. Podle Kanta všechny planety jsou nebo budou obydlené a ty, které jsou od Slunce nejdále a vyvíjely se nejdéle, jsou pravděpodobně obývány organismy s vyšší inteligencí, než jsou ty, které vznikly na naší planetě.
Kritické období
Kritické období je vymezeno v jeho třech vrcholných dílech - Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti. Slovem „kritika“ Kant nerozumí kritizování v dnešním slova smyslu, ale kritiku jako osvětlení, přezkoumání, vymezení.
V této době Kant četl Davida Huma, který ho podle jeho vlastních slov „probudil z dogmatického spánku “. Uvědomil si totiž platnost Humova soudu, že rozumové poznání bez smyslového názoru není obecně možné (tzn. nemůžeme mít rozumové poznání o něčem, co nelze dokázat i pomocí smyslů). Hume též vypracoval seznam tvrzení, jež nemohou být dokázána cestou zkušenosti. Např. Humovo „Každá událost musí mít příčinu“ - pravdivost tohoto tvrzení nemůže být doložena zkušeností (tzn. smysly), protože neznáme všechny alternativy případu, které by mohly nastat. Sama zkušenost by ale přitom nebyla možná, kdyby člověk tuto zásadu nepředpokládal. Tato zásada totiž představuje způsob, jímž rozum musí pořádat své představy.
Na druhé straně však Humeovo empirické stanovisko vede k závěru, že jisté (jasné, zřetelné) poznání pak není vůbec možné, což vede k obrovskému skepticismu. Kant však tvrdí, že určité apriorní (před-zkušenostní) soudy, např. že 2+2 = 4 jsou nejen možné, ale dokonce jisté (a to i bez smyslové evidence, zkušenosti)… Vzniká pak otázka - Jaké jsou podmínky možnosti takového poznání? Za jakých podmínek je možné vědecké poznání?
V tom spočívá jeho „kopernikánský obrat“… Kant znal hodnotu vlastní myšlenkové činnosti, věděl, že jeho myšlení přináší převrat ve filozofii. Odvážil se dokonce tvrdit, že jde o takový obrat, jaký přinesly Koperníkovy teorie v oblasti astronomie:
„Doposud se předpokládalo, že se celé naše poznání musí řídit předměty; ale všechny pokusy zjistit o nich něco a priori pomocí pojmů za tohoto předpokladu ztroskotaly. Zkusme tedy, zda v úkolech metafyziky nedocílíme většího pokroku za předpokladu, že se předměty musí řídit naším poznáním, což již lépe souhlasí s požadovanou možností apriorního poznání předmětů. ... Má se to s tím jako s myšlenkou Koperníka, který když se mu nedařilo vysvětlení nebeských pohybů za předpokladu, že se celý ten hvězdný systém otáčí okolo pozorovatele, zkusil, zda by se to nemohlo dařit lépe, kdyby nechal diváka obíhat a hvězdy v klidu.“
A tady se dostáváme také k tématu metafyziky … Kant chtěl zlomit autoritu staré metafyziky, resp. Descartovu filosofii, který tvrdil, že jedinou realitou je subjektivní vědomí, tzn. moje osoba (Pochybuji tedy myslím, myslím, tedy jsem). Podle Descartovy metafyziky při poznávání nejde o vztah k vnějším předmětům, ale pouze k obsahům našeho myšlení. Kant si však všímá i nepostradatelné úlohy zkušenosti v našem myšlení. Říká, že metafyzika a zmatený, úplně vymyšlený systém, jsou na tom při hodnocení jistoty pravdivosti zcela stejně – pokud nepoužijeme i zkušenost. Metafyzika v ryze racionalistickém pojetí ztrácí půdu ověřitelnosti a je vystavená pouhému tápání."

Důležité pojmy jsou zvýrazněny tučně. Součástí práce je jedna tabulka.