1.	Antropologická filozofie

2.	Voluntarismus a racionalismus

2.1.	Arthur Schopenhauer

2.1.1.

Vlivy

2.1.2.

Gnoseologická koncepce

2.1.3.

Vůle

3.	Filozofie života

3.1.	Sören Kierkegaard

3.1.1.

Autentický a neautentický život

3.2.	Friedrich Nietzsche

3.2.1.

Romantické období

3.2.2.

Pozitivistické

3.2.3.

Epocha metafyziky

3.2.4.

Etika

3.3.	Filozofie života po 1. světové válce

3.3.1.

Oswald Spengler

3.3.2.

Eduard Spranger

3.3.3.

Alfred Baeumler

3.3.4.

Alfred Rosenberg

3.3.5.

Henri Bergson

4.	Existencionalismus

4.1.	Charakteristika

4.2.	Martin Heidegger

4.3.	Jean Paul Sartre

4.4.	Albert Camus

4.5.	Gabriel Marcel

4.6.	Karl Jaspers

"Filosofie života
Objevuje se v době pozitivizmu a materialismu. Fenomén života je zde pojímán jako život jednotlivého člověka - soustřeďuje se na způsob, jakým člověk zakouší sám sebe (dějiny, vina, úzkost, nouze, smrt, atd.). Jde o předchůdce existencialismu, kam můžeme zařadit např. Pascala, Schopenhauera a Kierkegaarda. Kierkegaard chce přivést jedince k plnosti jeho bytí, tj. k existenci. Ta se uskutečňuje svobodným rozhodnutím, jímž člověk sebe sama klade a uchopuje, a vírou, s jejíž pomocí se zabydluje v Bohu. Tomu předchází úzkost jako otřesení všeho konečného a zkušenost nicoty.

Sören Kierkegaard (1813-1855)
Dánský filozof přezdívaný jako „Sokrates z Kodaně“. Otec byl protestant, Kierkegaard vystudoval teologii, věnoval se jí i filozofii. Po otci zdědil majetek, který použil na vydávání svých spisů. Cílem Kierkegaardova života bylo obětování se pro druhé. Dopředu se zřekl manželství a rodiny – před svatbou opustil snoubenku, což ovšem nebylo oceněno.
Byl iracionalista, ale ne voluntarista, kladl důraz spíše na cit. Jeho filozofie ovlivnila filozofii počátku 20.století, především existencionalismus.
Všem existenciálním filozofům je pak společné zaměření na jednotlivce a jeho danou konkrétní situaci (což vychází z Kierkegaarda). Téměř všem je také společná Kierkegaardova nauka o úzkosti jako základní skutečnosti bytí, o osamělosti člověka a nezrušitelné tragice lidství.
Ale už není všem společný náboženský prožitek, který jako jediný umožňuje pochopit myšlenky u Kierkegaarda, protože logicky je tento základní prožitek neuchopitelný. „Je to „skok“, jímž jednotlivec dospívá k víře a „stává se křesťanem“. Je to skok do oblasti mimo veškerý rozum, do absurdity a paradoxu. Avšak tato absurdita a tento paradox jsou právě tím, co jediné je existenciálně významné.“
Kierkegaard odmítá tradiční definice člověka (např. člověk je živočich rozumný), neboť člověk je zcela nesouměřitelný s ostatními věcmi a nemá s nimi nic společného. Proto říká, že jedině člověk je bytostně existující, ostatní věci pouze jsou. (existence x esence). Jako první tak použil pojmu existence speciálně k označení člověka. Člověk nemá předem stanovenou podstatu, ale musí se teprve učinit tím, čím je.

Autentický/neautentický život
Nejpodstatnějším atributem člověka je podle Kierkegaarda svoboda; člověk musí volit. Každý náš čin je jakýmsi zvláštním rozhodnutím na vrcholu nezajištěnosti a nejistoty. Vždyť nic nevíme o tom, co se stane, když ráno otevřeme dveře a vyjdeme z domu. Nikdy nemůžeme s jistotou nic vědět o tom, co svým činem způsobíme. A vzdor této skličující prázdnotě jednáme a každým okamžikem se rozhodujeme. To je podle Kierkegaarda doklad naší předrozumové důvěry v boha. Vztah k bohu je důvěrným zážitkem, ke kterému nepotřebujeme žádné zprostředkování, dogmata ani církev.
Uvědomění si vlastní svobody, spojené s pocitem viny a úzkosti, staví člověka před volbu buď – anebo : buď zůstat v područí abstraktní mocnosti veřejnosti, tohoto „monstrózního Nic“ – tzn. žít neautentický život podle „přání ostatních“; nebo svádět autentický zápas, který vyzývá k osobní zodpovědnosti a mravnímu postoji k životu. Skutečnou volbu, která dělá ze života člověka autentickou podobu jeho existence, musíme uskutečňovat sami ze sebe, v každém okamžiku a za všech okolností. Autentický život však spočívá v odpovědnosti jen a jen za sebe a vůči Bohu.
To se realizuje v nejvyšším, náboženském stadiu existence, které je výrazem volby sebe samého, je skokem do svobody a transcendence ve smyslu překročení konečnosti. Člověk se osvobozuje od závislosti na přírodě, společnosti a lidech a získává absolutní svobodu tím, že volí sebe sama. Autentická existence je výrazem svrchovaně odvážného lidského činu, výsledkem vnitřního vášnivého odhodlání – víry.
Skok do autentického bytí je podle Kierkegaarda možný jenom v naprosté osamocenosti člověka, mimo jeho reálné životní vztahy a lidskou komunikaci a navzdory jim, neboť mezilidské vazby pro něho znamenají ztrátu sebekoncentrace a rozptýlení. Pouze v duchovní izolaci v neopakovatelném individuálním spojení s bohem může člověk pochopit pravý smysl své existence.
Dílo: Nábožensko-filozofické eseje – teze - obecné problémy mají vždy povahu praktických konkrétních otázek (co má konkrétní člověk dělat v konkrétní situaci) - tyto otázky nazýval existencionálními. Existenci nechápe jako vnější materiální zabezpečení, ale naopak jako niterné, neuchopitelné osobní jádro („Já“), své pravé bytí. Existenci poznává člověk vůči věcnosti (Bohu), opravdová existenciální víra není totéž, co křesťanství. V niterné zkušenosti nalézal prožitky jako strach, zklamání, vrženost do světa, samota, úzkost, tyto pojmy se staly pojmy moderní filosofie, odmítá povrchnost, pokrytectví, zbabělost."

Důležité informace jsou zvýrazněny tučně.