1.

Úvod

2.	Teoretická část

2.1.	Uvedení do problematiky klasifikace zrakových vad

2.1.1.

Oko, zrak a stavba zrakového ústrojí

2.1.2.

Okruh osob se zrakovým postižením

2.1.3.

Základní skupiny zrakových poruch

2.1.4.

Vyšetření zraku a stanovení stupně zrakové vady

2.1.4.1.

Zraková ostrost

2.1.4.2.

Barvocit

2.1.4.3.

Zorné pole

2.1.5.

Vliv zrakového postižení na vývoj osobnosti

2.1.6.

Rozvoj poznávacích procesů u zrakově postižených

2.1.7.

Socializace zrakově postižených

2.2.	Integrace, inkluze

2.2.1.

Obecné vymezení pojmu

2.2.2.

Formy integrace

2.2.3.

Žáci se zrakovým postižením v procesu integrace

2.2.4.

Kdy je vhodné integrovat zrakově postižené dítě

2.2.5.

Legislativa

2.3.	Vzdělávání žáků se zrakovým postižením v základní škole

2.3.1.

Výchova a vzdělávání zrakově postižených

2.3.2.

Předpoklady úspěšné školní integrace

2.3.3.

Úloha rodiny

2.3.4.

Pedagogové a spolužáci

2.3.5.

Speciálně pedagogická centra a diagnostika

2.3.6.

Kompenzační pomůcky

2.4.	Speciální školy pro zrakově postižené

2.5.	Individuální vzdělávací plán

3.	Praktická část: integrace v praxi

4.

Závěr

5.

Přílohy

"1. UVEDENÍ DO PROBLEMATIKY KLASIFIKACE ZRAKOVÝCH VAD
1.1. Oko, zrak a stavba zrakového ústrojí
Existuje pět smyslů, které zprostředkovávají celé spektrum našich vjemů a pocitů: zrak, sluch, čich, chuť a hmat.
V představách mnoha kultur a náboženství má oko velmi zvláštní roli. Podle básníků je „oko do duše okno“. Oftalmolog profesor Velhagen vtipně vysvětlovat studentům, že oftalmologie (očního lékařství) je třeba po celý život člověka od první do poslední sekundy života. Novorozeně „spatří světlo světa“ a jako první lékařský zákrok proti eventuálním infekcím během porodu dostává profylaktickou kapku do očí. A zemřelým se prokazuje poslední úcta tím, že se jim „oči zatlačí“. Rovněž z hojného užití ve rčeních a lidových moudrostech je patrný význam, který tomuto smyslovému orgánu i v přeneseném slova smyslu náleží: „Oči září radostí, házíme očkem po pěkné ženě, skýtající pastvu pro oči, zhluboka si hledíme do očí, chápavě je přivíráme, domlouváme se mezi čtyřma očima, v očích máme hromy blesky nebo mnohé další nám může padnout do oka“.
Ačkoli je schopnost přijímat světelné podněty takřka u všech vyšších živočichů velmi dobře vyvinuta a rovněž základní stavba tohoto smyslového orgánu má značnou podobnost, je zrak a vnímání viděného u různých živých organismů pravděpodobně velmi odlišný.
Zrak je smysl, který umožňuje živočichům vnímat světlo, různé barvy, tvary. Pro člověka je to smysl nejdůležitější. Asi 80% všech informací vnímáme zrakem. Zrak je zaměřen především na vnímání kontrastu, proto dovoluje vidění kontur předmětů, jejich vzdálenost a významně se podílí na orientaci v prostoru.
Struktura lidského oka (viz. obrázek 1 na straně 12) se plně přizpůsobuje potřebě zaostřit paprsek světla na sítnici. Všechny části oka, přes které paprsek světla prochází, jsou průhledné, aby co nejvíce zabraňovaly rozptylu dopadajícího světla. Rohovka a čočka pomáhají paprsek světla spojit a zaostřit na zadní stěnu oka - sítnici. Toto světlo pak způsobuje chemické přeměny ve světločivných buňkách (tyčinky a čípky), které vysílají nervové impulsy zrakovým nervem do mozku. Světlo vstoupí přes rohovku, do oblasti vyplněné komorovou vodou a dopadá na čočku skrz zornice. Ta se pomocí svalů (duhovka) roztahuje a zužuje, čímž reguluje množství procházejícího světla. Pomocí svalů je také regulována čočka, která zaostřuje paprsky, aby se sbíhaly přesně na sítnici, kde vytvářejí převrácený obraz. Celá zbývající oblast oka je vyplněna sklivcem, který udržuje v oku stálý tlak a tím i tvar."

Zpracováno jako bakalářská práce na Univerzitě Jana Ámose Komenského.
Součástí práce jsou ilustrace, fotografie a tabulky, čistý text činí cca 26 stran.