1.	Problematika sudetských Němců z pohledu sudetských Němců

2.	Sudetoněmecké krajanské sdružení

3.	Kdo jsou to sudetští Němci

4.	Historie vztahů mezi Čechy a Němci

5.

Vyhnání

6.	Pohled z české strany

7.

Závěr

„Kdo jsou sudetští Němci
Označení sudetští Němci se odvozuje od názvu horského pásma Sudety (Sudetská soustava, též Krkonošsko-jesenická soustava) táhnoucího se v délce asi 330 km podél severních hranic Čech, Moravy a Slezska, které zahrnuje Jizerské hory, Krkonoše a táhne se přes Orlické hory až po Jeseníky. Na začátku 20. století byli Němci, kteří sídlili v těchto převážně okrajových částech dnešní České republiky, souhrnně označeni jako sudetští Němci. Geopoliticky a kulturně historicky tvoří tento prostor centrum Evropy. Zde obývali Němci v počtu 3,5 milionů uzavřenou oblast o rozloze 27 000 km2, což odpovídá asi jedné třetině dnešního českého státu, nebo téměř velikosti Belgie. Sudety se rozkládají hlavně v hornatých okrajových částech ČR a lze ještě dnes - je jedno, ve kterém směru se jede z nitra státu ke státním hranicím, lehce rozpoznat bývalý německý sídelní prostor, sotvaže začne krajina pozvolna stoupat k horám. Bývalé Česko-Slovensko bylo mnohonárodnostním státem, který vzešel roku 1918 z rakousko-uherské monarchie a jehož obyvatelstvo se skládalo (podle sčítání z r.1930) ze 49,7 % Čechů (7,3 mil.), 23,8 % Němců (3,5 mil.), 15,7 % Slováků (2,3 mil.) a 10,7 % ostatních národností (1,6 mil.). Je smutnou skutečností sudetoněmeckých dějin, že si tato národnostní skupina, ač dosáhla významné duchovní, kulturní a hospodářské úrovně, přesto nevytvořila žádné hlavní město, žádné centrum, které by leželo v jejím vlastním sídelním prostoru. Vysvětluje se to tím, že se u nich vytvořily tak úzké vazby
a pocit příslušnosti k rakousko-uherské monarchii a k císařskému městu Vídni, že se sudetští Němci svou identitou podnes cítí být starými Rakušany. Kromě toho se v Praze, Brně a Olomouci až do poloviny 19. století hovořilo převážně německy, nebo alespoň byla pro tato města příznačná německá kulturní činnost. (Kleinig et Weikert, 2000)

Historie
Na přelomu 12.-13. stol. přicházejí do země němečtí kolonisté, povoláni českou světskou i církevní vrchností, aby osídlili neobydlená území. Ladem ležící pozemky bylo třeba obdělat, zakládat nové vsi, města, rozvíjet hospodářství, neboť z toho všeho měla šlechta, církev i král zdroj příjmů. Čeští panovníci ve 12.-13. stol. si přáli dosáhnout podobné životní úrovně jako tomu bylo v sousední německé zemi. Proto se rozhodli povolat do země německé osídlence, rolníky, řemeslníky, členy řádů, obchodníky obdařené zvláštními právy, aby pracovali především v okrajovém území. Ti zakládali kláštery a nadace, zúrodňovali pustiny a zkvalitňovali zemědělství,
stavěli kostely a města, zaváděli moderní hornické metody a vytvářeli kvetoucí zemi.
V době vlády Přemysla Otakara II. pocházelo 90 % produkce evropského zlata z Čech a pokus krále železného a zlatého získat říšskou korunu znemožnil pouze papež. Roku 1335 byl Karel IV. korunován v Římě německým císařem. Učinil Prahu hlavním městem Svaté římské říše německého národa, založil zde roku 1348 ve své hodnosti krále českého první říšskou univerzitu, vydal Zlatou bulu sicilskou, právní základ pro volbu krále a učinil Čechy významným centrem říše. Pod jeho vládou zažily Čechy ve 14. st. svůj zlatý věk. Zhruba 800 let žili Němci a Češi přátelsky vedle sebe. Teprve husitské války v 15. st., i když nejprve jen ze sociálně-náboženských důvodů, se staly předzvěstí národnostních konfliktů. V r. 1526 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen českým králem. Tím byly Čechy, Morava, Slezsko, Rakousko a Uhry sjednoceny pod mocí Habsburků a byla založena společná monarchie. Trvala až do konce 1. světové války v r. 1918, tedy skoro 400 let. Domov sudetských Němců se tak stal součástí Rakouska, které zase do r. 1806 patřilo ke Svaté říši německého národa a od r. 1815 do r. 1866 k Německému spolku. Zavražděním rakouského následníka trůnu Franze Ferdinanda d'Este r. 1914 v Sarajevu a poté následujícím vyhlášením války Rakouska Srbsku začala 1. světová válka. Zatímco sudetoněmecké spolky v rámci rakousko-uherských. válečných sil zaplatily neobyčejně vysokou daň krve, sympatizovaly široké české vrstvy se svými slovanskými bratry v Srbsku a Rusku. Čeští exiloví politici Tomáš Masaryk a Edvard Beneš agitovali ve Spojených státech, případně v Paříži a Londýně za rozbití rakousko-uherské monarchie a zřízení vlastního státu."

Práce obsahuje tabulku a mapy. Čistý text dosahuje cca 8 stran. Práce obsahuje věcnou chybu - Karel IV. vydal Zlatou bulu nikoli Zlatou bulu sicilskou.