"Švédský model hospodářské politiky je mnohými označován za prakticky jedinou důslednou aplikaci koncepce státu blahobytu (welfare state). Tato koncepce byla částečně aplikována také v jiných zemích, například v americkém programu New Deal, ve Francii, Japonsku či Německu. Nicméně právě Švédsko je tou zemí, která se stala svým detailním propracováním této koncepce známou po celém světě. Studium švédského modelu, který najdeme také v dalších skandinávských státech, je zajímavé nejméně ze dvou důvodů. Prvním je prosperita, kterou již několik desítek let přináší Švédsku a ostatním skandinávským zemím, druhým je pak způsob jakým jsou ekonomické cíle propojeny se sociálními. Právě druhému zmíněnému jevu bych se chtěla věnovat podrobněji.
Za možná nejdůležitější faktor stojící za sociálními úspěchy švédského modelu lze považovat specifika společenského prostředí, ve kterém se vyvíjel. Tradice sociálního smíru, mírumilovného přístupu k řešení konfliktů a přesvědčení, že práce je přirozenou potřebou člověka, které jsou bezpochyby založeny na zásadách protestantské víry a etiky, jsou ve Švédsku hluboce zakořeněny. Rovněž chladné severské klima pravděposobně přispělo k tomu, že si obyvatelé uvědomili závislost jednoho na druhém. Nutné si je také uvědomit, že Švédsko je zemí národnostně i nábožensky homogenní, a tak národnostní třenice zde prakticky neexistují. Pouze v takovémto sociálním prostředí mohlo dojít k vytvoření principu rovnosti občanů a hlubokého pocitu sounáležitosti a solidarity. Pomáhat svému spoluobčanu je pak považováno za samozřejmost a chudoba či nezaměstnanost jsou vnímány jako stavy nedůstojné člověka. Jednotlivé sociální skupiny tak spolu spolupracují mnohem více než v jiných zemích, přestože se jejich zájmy často liší.
Švédské pojetí státu blahobytu je založeno na třech základních cílech, mezi nimiž zaujímá dosažení plné zaměstnanosti nejvýznamnější pozici. Takto nadefinovaný cíl hospodářské politiky rozhodně kontrastuje s názory mnohých ekonomů propagujících tržní hospodářství, kteří dnes považují určitou míru nezaměstnanosti za přirozenou a pro řešení makroekonomických problémů nutnou. Nezaměstnanost ve Švédsku sleduje stejné vývojové tendence jako v ostatních zemích, ovšem s tím rozdílem, že je obvykle výrazně nižší a nikdy nepřesáhla 3%. Dlouhodobá nezaměstnanost ve Švédsku prakticky neexistuje, zatímco v jiných evropských zemích, např. Francii, Belgii či Španělsku, od osmdesátých let neustále roste. Tak například v roce 1989 bylo ve Švédsku jen 3900 lidí nezaměstnaných více než jeden rok, což je pouze 6.3% z celkové nezaměstnanosti. Jakými prostředky dosáhla tato nevelká země tak výrazných úspěchů v oblasti zaměstnanosti svých občanů? Důležitou roli při vytváření švédského modelu hráli bezpochyby dva ekonomové - Gosta Rehn a Rudolf Meidner, kteří vytvořili spojení keynesiánské politiky makroekonomické intervence s aktivní politikou na trhu práce, která je pro Švédsko typická a která ovlivnila politiku na trhu práce v mnoha dalších zemích. Tato politika je postavena na třech základních pilířích: mzdové politice, dlouhodobých programech rekvalifikací a rozvinutých programech k podpoře jak oborové tak i regionální mobility. Vedle těchto hlavních programů zde existují také další aktivity vlády namířené k zminimalizování nezaměstnanosti."