"BIOLOGICKÉ POJETÍ NORMALITY
Biologické vědy pomáhají svými výzkumy v průběhu vývoje psychologie objasňovat zákonitosti lidské psychiky. Normalitou se přímo nezabývají, naopak vycházejí z předpokladu normality. Normální funkce poznávají tak, že je různými prostředky narušují. přesto však i tyto disciplíny při řešení svých problémů potřebují sjednotit, co se rozumí termíny "normální - nenormální". V biologii se pojem normální užívá ve třech významech: statistickém, funkčním a normativním.

STATISTICKÉ HLEDISKO NORMALITY
Statistika je disciplína, která sleduje soubor z hlediska proměnlivosti znaků. Vychází z normálního, symetrického (Gaussova) rozdělení. Informuje o umístění jedince v populaci z hlediska určitého kvantitativního znaku. Za normální pokládá to, co je běžné, má velkou frekvenci, pohybuje se kolem průměru. Normální jsou potom ti, kteří spadají do tohoto normálního rozložení (95% populace), 2,5% na každé straně Gaussovy křivky se vymyká z normy. Sporná je otázka jedinců, kteří překračují normu ve smyslu větší dokonalosti, výkonu, zdraví aj.(např. vysoké IQ) - mají být označeni za abnormální či nikoliv? Statistické hledisko posuzuje pouze proměnlivost kvantitativních znaků, nezabývá se příčinami odchylek. Lát (in Syřišťová 1972, s.29) stanovuje dvě kategorie příčin variability kvantitativních znaků jedince:
1. intraindividuální variabilita (dána proměnlivostí jedince v čase - vlivem vnějších a vnitřních faktorů)
2. interindividuální variabilita (rozdíly mezi jedinci způsobené dědičností nebo získané v průběhu vývoje jedince).

FUNKČNÍ HLEDISKO NORMALITY
Z tohoto hlediska je za normální považován takový systém, který plní svoji funkci. Tak jedinci, kteří z hlediska statistické normy vybočují z normality, mohou být z hlediska funkčního normální. Může tak být oceněna variabilita znaku, která umožňuje přežití a fungování systému - jedince v různých typech prostředí.

NORMATIVNÍ HLEDISKO NORMALITY
Toto hledisko sleduje odchylky od předem stanovené, dohodnuté normy. Týká se zejména společenských věd (mravní a estetické normy). Takovéto normy jsou proměnlivé v čase, měly by vždy odpovídat potřebám člověka, jeho přirozenosti.
V biologických vědách se studují normy dané především přírodou. Cílem je poznat lidskou přirozenost skrze vrozené vybavení člověka (pudy, instinkty, potřeby, temperament, adaptabilita) a na základě zjištěných faktů stanovit hranici mezi normalitou a patogenitou.

NORMALITA V PSYCHOLOGII, V PSYCHOPATOLOGII
V psychologiii potřebujeme znát normu nejenom v diagnostice, kdy je potřeba spolehlivě odlišit normální od abnormálního, ale i při hledání cíle psychoterapie, při stanovování optimálních podmínek pro rozvoj osobnosti.
Psychopatologie se normou zabývá většinou nepřímo, tj. zaměřuje se na abnormalitu. Porozumět psychickým abnormitám však nejde bez porovnání s modelem normality.
Podle Syřišťové (1972, s.16) se v psychologii uplatňuje trojí pojetí normality osobnosti:
1. Normalita jako duševní zdraví
2. Normalita ve smyslu optimálního stavu
3. Normalita jako proces k seberealizaci
add.1.: Dimenze duševní zdraví - nemoc je často
ztotožňována s kategorií normalita - abnormita, avšak ne vždy se normalita rovná duševnímu zdraví (z pohledu jiné koncepce - např. z hlediska normality jako optimálního stavu je neurotické chování za daných podmínek "normální").
Vymezení normality jako duševního zdraví se většinou děje negativně - jako nepřítomnost či protiklad nemoci.
add. 2.: Druhé pojetí formuluje normalitu jako optimální způsob existence v optimálních podmínkách, popřípadě jako optimální stav. Názory na životní optimumn se zákonitě liší autor od autora, neboť se jedná o kriterium značně subjektivně zabarvené.
Například kybernetické modely si optimální existenci představují jako co "... nejúspšňeji fungující, aktivní, poznávající a sebezdokonalující se systém, který směřuje ke stále úspěšnějšímu řešení problémů, zpřesňování informací a snížení nepodstatných dat" (W.Gray in Syřišťová 1972, s.18). Takovýto model je pro člověka vzácně dosažitelný a tudíž při posuzování normality asi nefunkční.
Každá teorie osobnosti má svoji stanovenou normu, které mohou být v zájemném nesouladu. Ciger uvádí takovýto příklad (Ciger, s.232): podle Adlera je optimální ta osobnost, která se kontroluje, Jones zas hovoří o nebojácné osobnosti, schopné agrese.
add. 3.: Normalita pojatá jako nekonečný proces k seberealizaci, postihující tak dynamičnost života, se zdá být pro psychologii nejpřijatelnější (Syřišťová, 1972). Přičemž seberealizací se rozumí vědomá, aktivní přizpůsobivost člověka v interakci s prostředím, uskutečňování vlastních potencionalit, možností atp.
Jiné trojí pojetí normality v psychologii uvádí P.R. Hofstätter (in Nakonečný, 1995, s. 235). Rozlišuje normy: 1. statistická
2. ideální
3. funkcionální
V prvním případě souvisí normalita s četností, ve druhém je za normální považováno to, co je dokonalé, funkcionální norma vymezuje normalitu jako stav jedince přiměřený jeho cílům a výkonům. Nad definicí funkcionální normy se Nakonečný pozastavuje a oprávněně vznáší námitku, že je toto vymezení nepřesné - např. zločinnost by takto mohla být považována za projev normality."