"Po druhé světové válce se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé řadě bylo třeba zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo.

Rozhodující faktory, které sehrály důležitou roli pro vznik samotné myšlenky evropské integrace
1. V prvé řadě se byla snaha o zabezpečení míru a bezpečnosti na Evropském kontinentě. Po 2SV byl v lidech hluboce zakořeněný názor, že klasické národní státy již nejsou schopny mír a bezpečnost zajistit, a tak se prvně začíná mluvit o sjednocené Evropě
2. Další podstatnou roli sehrál rostoucí vliv Sovětského svazu, který představoval nebezpečí pro západní demokracie. Sjednocená Evropa měla větší šanci čelit a hlavně ustát tuto možnou agresi východního bloku.
3. Důsledkem ekonomického nacionalismu meziválečného období byla velmi vysoká cla a jiná tarifní a netarifní opatření (na rozdíl od období před 1SV), která vedla k hospodářské stagnaci, navíc umocněné Velkou hospodářskou krizí. Proto v integraci Evropy lidé očekávali překonání těchto nacionalisticky orientovaných státních struktur.
4. Lidé také toužili po možnosti volného pohybu po Evropě, který byl během války značně omezen, dále umožnění volného trhu, ve kterém viděli prostředek hospodářského růstu a sociální stability

50. a 60. léta
Evropští politici museli v poválečných letech najít způsob, jak účinně předejít rozpoutání válečného konfliktu. Řešení nalezli v kontrole nad uhelným a především ocelářským průmyslem, bez kterého je vedení války nemyslitelné. O něco podobného se pokusila Francie již ve 20. letech 20. století, kdy okupovala německé Porýní ve snaze kontrolovat německý válečný průmysl, přesto nedokázala válce zabránit. Proto použití této možnosti vyžadovalo nalezení odlišné cesty daného řešení.

ESUO
Jean Monnet (Francie) přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo); o průmyslu měla rozhodovat nová mezinárodní instituce. Na základě této myšlenky vzniklo roku 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo to poprvé, co se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. V rámci několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel se společnou kontrolou, plánováním a managementem odbytu.

Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo "prointegračním jádrem" evropských společenství.

Římské smlouvy
Koncem 50. let došlo ke zklidnění politické situace, a tak se integrační zájmy mohly zaměřit na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958), zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie."

Důležité informace jsou značeny tučně nebo barevně.