"Osobnost je souhrn duševních vlastností (individuální jednotka biologických, psychologických a sociálních aspektů). Člověk jako celek po stránce duševní. Každá osobnost je jedinečná a je jí každý člověk

Jaký by měl být učitel?
Veliké rozdíly jsou v ideálu učitele na základní a střední škole. Středoškolský kantor, představuje v edukačním procesu každého studenta důležitý prvek. Střední škola má totiž za úkol přetvořit z bojácného nesamostatného žáčka, pro kterého představovala škola nekriticky zatím jenom poučování a výchovu, individuálního a názorově soběstačného studenta, který je schopen kreativní a samostatné práce, vlastních názorů, ale také nezávislého občana státu, jenž si je vědom svých práv a povinností a je schopen za ně i bojovat.

Středoškolský učitel by měl v počátečních ročnících nenásilně a s použitím prostředků základní školy odpoutat žáka od závislosti na dogmatických pravidlech, které byly studentům na nižším stupni vzdělávání vštěpovány, žák by měl stále respektovat stejné vzorce chování, rozdílem by mělo být, že o nich začne přemýšlet a sám poznávat jejich správnost. Samozřejmě, že se zvětšující svobodou by na straně druhé měla symetricky růst míra odpovědnosti.

Poslední roky docházky studenta na střední školu by již měly být ne nepodobny přístupu na vysoké škole. Učitelé by zde měli vystupovat spíše jako realizátoři a prostředníci k dosahování studentových cílů. Autoritativní přístup je zde již téměř (za podmínky zachování počátečních stupňů procesu) pokaždé fiaskem. Pokud je úspěšný, není to výhra daného profesora, ale prohra studenta. Jeho nekritický přístup bez alespoň myšlenkového analýzy se mu vymstí, když ne na vysoké škole, tak v životě.

Autoritativní přístup má určitý význam pouze v případě, že má daný student zájem učit se předmětu, který autokrat vyučuje. I v tomto případě je však shledávám vztah učitel - žák negativním - student se poté sice učí to, co mu je přikázáno, ale již nic více. Učí se pouze to, co je mu zadáno.

Důležitá je především přirozená autorita. Ta má mnohem více váhy než autorita vynucená, tedy dána samotným postavením učitele. Neformální autorita učitele je tedy základní podmínkou zdárného fungování systému dohody. V případě, že tato autorita chybí, mohou nastat dva opačné případy. Buď kantor rezignuje i na svou autoritu z pozice učitele a proces vzdělávání je tedy plně ponechán na rozhodnutí žáka, buď se učit bude, protože to chce, nebo se učit nebude, protože to nepotřebuje. Zdánlivě je prví případ lepší, pravda to však není. Případ druhý totiž přináší mnohem více problémů těm, kteří již převzali své vzdělávání plně do svých rukou. Vynucená autorita si sice poslušnost vynutí procesními hrozbami, studenti ji se skřípějícími zuby tolerují, kantor však ztrácí i zbytky autority, které mu zůstaly - studenti si ho přestanou vážit i jako člověka, protože není schopen ani kompromisů, které by mu v dané situaci když ne autoritu zvedly, tak alespoň tímto by si získal zpětně respekt. Tak tedy - autoritativní učitel má význam na základní škole, pokud se tak stane na škole střední a kantor není svolný určitému dialogu, ztratí přinejmenším kredit jako učitel."