"Každý člověk žije od narození do smrti v síti právních norem a právních vztahů, které ho ovlivňují – je jimi ve větší nebo menší míře řízen, omezován, opravňován nebo i trestán. Právo zasahuje do většiny oblastí života (např. školní docházka, uzavření manželství, zaměstnání, řízení auta…). Většina společenských vztahů je tedy nějak regulována právem.
Právo by nemohlo fungovat bez existence moci, která jeho fungování kontroluje a vynucuje. Subjektem tvorby práva a subjektem jeho zachovávání je stát.
Právo tedy můžeme definovat jako systém závazných pravidel chování sloužících k regulaci společenských vztahů a vynutitelných státní mocí, který vyjadřuje ideály a hodnoty společnosti.
1.2 Dělení práva
Základní pojmy související s pojmem právo:
1) Z pohledu právní filozofie můžeme rozlišovat právo pozitivní a právo přirozené. Pozitivním právem se myslí systém pravidel chování vytvořený státní mocí, tedy zjednodušeně lidmi a pro lidi. Takové právo je tedy výrazem lidské vůle, lidské aktivity. Přirozené právo potom spočívá v uznání principů lidského chování, které jsou považovány za obecně platné a nezrušitelné. Z teorie přirozeného práva vycházejí především lidská práva a svobody. Přirozené právo se také často spojuje s „vyššími entitami“ – bohy, přírodou, lidským rozumem. Jeho význam spočívá hlavně v určení základních principů, které by měl demokratický právní řád respektovat.
2) Právo můžeme rozlišovat na právo objektivní a právo subjektivní. Objektivním právem se rozumí společenský normativní systém – jde tedy o systém závazných pravidel společenského chování, zajištěný státem. Tato pravidla označujeme jako právní normy. Vedle (objektivního) práva existují i jiné normativní systémy (náboženství, morálka, etika). Subjektivní právo je potom od práva objektivního odvozené a znamená míru a způsob možného chování osoby; synonymem subjektivního práva je oprávnění.
3) (Objektivní) právo potom můžeme rozdělit na právo hmotné a právo procesní. Hmotné právo reguluje chování osob ve společenských vztazích (aniž by zde byl nutně třeba zásah státního orgánu) – jde tedy např. o pravidla, jak uzavírat smlouvy, jaké jednání je dovolené a jaké je naopak přestupkem nebo trestným činem atp. Procesní právo potom upravuje postupy před státním orgánem, čili zpravidla v soudním nebo správním řízení.
Právo můžeme dělit také na právo soukromé a právo veřejné. Toto dělení je jedním z nejdůležitějších dělení práva. Kontinentální právní systém je založen právě na tomto dualismu (rozdělení práva na dva základní subsystémy)
Pro soukromé právo je typické, že upravuje vztahy osob v jejich soukromých vztazích, typická je zde velká autonomie. Naopak veřejné právo stanovuje práva a povinnosti vůči státu."