"Prvotní postoj velké Británie k atomovému společenství byl kladný: „viděla v ní nenásilnou organizaci, díky které si mohla upevnit svůj technologický náskok.“ Již v tomto okamžiku se projevilo rozladění britských jaderných autorit (zejména UKAEA – Britského královského úřadu pro atomovou energii), které byly přesvědčeny o tom, že případné finanční prostředky by byly účelněji investovány do národního jaderného programu a s Euratomem by mělo být spolupracováno na komerční bázi.
Tento postoj dal vzniknout „Společné pracovní skupině pro evropskou spolupráci v oblasti atomové energie,“ která měla za úkol posoudit možnosti spolupráci s Velkou Británií v oblasti jaderné energetiky formou asociačních dohod, pokud by její přímé členství nebylo možné.
Británie chtěla využít svou pokročilou jadernou technologii jako faktor převahy nad kontinentálními partnery, rozhodně neměla v úmyslu stavět se jim na roveň. Ministerstvo energetiky koncem 50. let prosazuje začlenění do evropských struktur, jelikož se domnívá, že je lépe využít svou převahu ihned a nečekat, až bude technologicky dohnáno Německem, či Francií, ostatní hlasy (ministerstvo zahraničí, UKAEA, přesvědčení „atlanticisté“), jsou proti. V zemi sílí propaganda vyhlašující nezájem „Šestky“ o účast Velké Británie v Euratomu. Současně jsou v Británii zdůrazňovány zájmy Zóny volného obchodu a jejích partnerských zemí. Problém Euratomu je udržován v politické rovině, na rozdíl od např. diskuse o spolupráci s ESUO (Evropské sdružení uhlí a oceli), kde se do diskuse zapojují zástupci uhelných a ocelářských podniků. Jaderná energetika je stále „oborem s tajemstvím.“"