"Kniha Jaroslava Marka „O historismu a dějepisectví“ měla být vydána již v r. 1969, tehdejší režim to ovšem neumožnil a k jejímu vydání došlo teprve r. 1992. Poznání dějepisectví se samozřejmě od 60. let značně posunulo, přesto je kniha významným dokumentem poskytujícím informace, kam dospělo dějepisectví dané doby, kdy mohlo tematicky směřovat pouze po jedné lince a ostatní jeho směry byly programově opomíjeny. Současně se na knihu můžeme dívat jako na zdroj pro současné historiky, kteří chtějí dějepisectví přirozeně navázat, jako by jeho plynulý vývoj nebyl na takřka půlstoletí násilně přerušen.
Kniha Jaroslava Marka je úvahou o historické vědě a historiografii. Chce objasnit principy, kterými se řídí historikova práce. Snaží se nastínit dynamiku a dialektiku vývoje české a evropské historiografie, jejich shody a rozdíly, počátky a vývoj jako vědy. Ovšem věnuje se pouze její nemarxistické části. Autor marxistické dějepisectví ve svém díle občasně zmiňuje, nikdy mu ale nevěnuje větší prostor. Marek mluví o všech významných směrech, kterými dějepisectví od konce 18. století prošlo a které se jej významně dotkly.
Jaroslav Marek se ve své práci věnuje teorii dějepisectví. Jde především o to, že historie nemůže už být jen o faktech a jejich poznávání, ale musí se zaobírat „přístupem k těmto faktům, postojem, který zaujímá historik k minulosti a jejímu poznávání,“ metodologií jeho práce. Historik si často na základě subjektivního názoru vybere ke zpracování určitý materiál, řídí se souborem hodnot, které se mohou ukázat jako pomíjivé, politickou zakázkou, nebo vlastním pohledem na realitu, podmíněným určitým sociálním prostředím, ve kterém se pohybuje, apod. Zejména proto je nutné, aby mělo dějepisectví kvalitní, metodologickou základnu, tedy teorii dějepisectví."